Fotky spíše evokují tehdejší tvrzení, že v socialistickém Československu byli všichni muži (až na některé výjimky) zákonem odsouzeni k jednomu či dvěma letům odnětí svobody.

Autor nastoupil na vojnu coby zkušený fotograf, a proto ho prostředí plné negativních emocí muselo zaujmout. Na křtu knihy vzpomínal, jak při první příležitosti utekl domů, aby si mohl přivézt aparát. Pak už jen fotil, co kolem sebe na prezenční službě na začátku 80. let viděl. Ve výcvikovém táboře v Mošnově, Příboře, Hrabyni, Olomouci, východním Slovensku nebo v Novém Jičíně.

Pro autenticitu jednotlivých snímků je zásadní, že byl autor tím, co se anglicky nazývá insider, tedy ten, který je přímo uvnitř dění. Protože byl voják a člen fotokroužku, mohl se legálně dostat i tam, kam to běžně nešlo. Paranoidní komunistický režim zakazoval fotografovat, jak známe z knihy Černí baroni, nejen nádraží, ale samozřejmě i vojenský prostor.

Právě na Švandrlíkovu knihu vzpomíná v předmluvě Vladimír Birgus. Absurditu dění na fotografiích podtrhuje náhoda, kterou zřejmě autor knihy ani nezamýšlel. Na straně osmdesát jedna je snímek z Hrabyně, na němž jeden ze stojících pilotů jako by vypadl z oka Miroslavu Donutilovi v rolích šišlavých důstojníků. Dvojník tak nechtěně zapadl do kontextu celé publikace.

Surreálnost momentek (vojáci v umývárnách, na pokojích, při slavnostních chvílích, na tanečních zábavách či v hospodách) je tímto způsobem doslova červeně podtržená, protože se nám okamžitě vybaví replika: „Kontrolní otázka, soudruzi!?“

Kontrolní otázka? K čemu byla armáda, která podporovala šikanu, nudila vojáky na politickovýchovné světnici žvásty, kterým nikdo nevěřil, a honila je spíš s koštětem než samopalem?

Kniha není nostalgickým retrem, spíš vykřičníkem pro šílence a politické dobrodruhy, kteří touží něco takového vrátit.

Může se vám hodit na službě Zboží.cz: