RECENZE: Skupina Rybičky 48 oslavila cestu ze dna na piedestal

Čtveřice se nachází v asi nejšťastnějším období své kariéry. Na její koncerty chodí tolik lidí, že poslední dvě turné byla v podstatě celá vyprodaná, a to se vystoupení odehrávala ve velkých sálech pro několik stovek diváků. Pravidelně vysílá do světa singly a v sestavě je pohoda, což je patrné i na pódiu.

Rybičky 48 proměnily svůj život. Pilnou a promyšlenou prací spojenou s rostoucím autorským talentem se dostaly do pozice respektované formace české hudební scény. Sobotní set ve dva měsíce dopředu vyprodaném Foru Karlín to potvrdil.

Ne všechny skladby kutnohorské formace jsou natolik přesvědčivé, aby pospolu dokázaly seskládat co do nálady vyrovnaný koncert. Dost jich ale vysoké parametry má, alespoň pokud jde o oblast melodického punk rocku, ve které se muzikanti pohybují. V každé jdou po jasně čitelné melodii, občas si vyjdou za vlivem z jiného žánru, a píší k nim srozumitelné texty, v nichž nechybí humor či nadsázka.

Úplně všechny ale muzikanti naživo podávají s lehkostí a vzdušností, které diváky evidentně baví. Pomáhají si k tomu i skvěle zvládnutou komunikací, jejíž předností je, že je vedena jazykem publika. To se, jak bylo patrné ve Foru Karlín, pak snadno nechá svést k jakékoli spolupráci, a tak během koncertu nastaly okamžiky, kdy bezmála všichni lidé v sále tleskali do rytmu, mávali podle instrukcí z pódia a zpívali.

Instrumentální stránka kapely není fenomenální, leč bohatě vystačí na to, aby byl koncert se vším již uvedeným kvalitativně uspokojivý. A tak se čtyři tisíce diváků v sále upřímně bavily. Rybičky 48 si navíc daly záležet na vizuální stránce. Na úvod koncertu promítly film, který trochu po cimrmanovsku vysvětlil, proč se celé turné hlásilo k oslavám 115 let existence, nikoli jen patnácti.

Pódiu vedle muzikantů vládly hradby zesilovačů a reprobeden, na můstku za zády kapely se někdy i tančilo a efektně působilo spodní osvětlení na krátkém molu, při kterém si muzikant, jenž měl být právě středem pozornosti třeba kvůli kytarovému sólu, užíval plnými doušky toho, že je opravdu vidět.

Zadní plachta s logem kapely zůstala neměnná, vpředu na scéně ale přišly ke slovu i pyrotechnické efekty a celkově bylo pódium nápaditě nasvíceno. S kapelou si do té atmosféry přišli zazpívat Bára Zemanová a písničkář Pekař, který si s ní střihl i trochu tvrdší verzi své skladby Bůh.

Koncert měl spád, trval zhruba hodinu a čtyřicet minut a byl satisfakcí skupině, která se z období outsiderství dokázala dobrat až k postu, kdy ji musí každý fanoušek s otevřeným hledím respektovat.

V roli jejích předskokanů se představili čeští Imodium a slovenští Zoči Voči.