Jak došlo k vašemu spojení s Bizarre Bandem?

Vždycky jsem hledal způsoby, jak dělat písničky jinak. Loni jsem na pražské DAMU navštívil představení svého otce E. F. Buriana Vojna. Je to pásmo veršů Karla Jaromíra Erbena v lehce jazzovém a hodně alternativním vážno-hudebním zpracování. Poprvé jsem ho viděl v roce 1954 a má matka Zuzana Kočová s ním mimo jiné v šedesátých letech vyhrála se souborem brněnské JAMU divadelní festival v Itálii.

Je to něco, co jsem si vždycky přál

Verze pražské DAMU režisérky Jarky Šiktancové je asi pátá, kterou jsem v životě viděl, a díky ní jsem se seznámil s Bizarre Bandem. Fascinovalo mě, že hudbu, která je ve mně takříkajíc jako v koze, hráli s obrovským nadšením a s minimalizovaným nástrojovým obsazením, protože ta inscenace byla napsána pro velký orchestr.

Když jsem pak nějaký čas přemýšlel, jak bych ještě chtěl dělat písničky jinak, dospěl jsem k závěru, že chci hrát s touto kapelou. Zavolal jsem jejím členům a oni okamžitě souhlasili, což mě trochu překvapilo, vždyť jsou v průměru o polovinu mladší než já, navíc muzikanti s klasickým hudebním vzděláním, kteří hrají podle not a z tak trochu jiného světa klasické hudby.

Jaká přesně byla vaše představa?

Představoval jsem si, že nebudou doprovodnou skupinou, ale přijdou s vlastním vkladem, že to bude určitý dialog. Oni budou zcela svobodně a ve svém duchu aranžovat mé písně a hrát a já zpívat. Na tomhle základě vznikl náš hudební experiment.

Připravili jsme představení pro pražské Divadlo Archa a odehráli krátké turné, kterého si celkem nikdo moc nevšímal. Já pak zatoužil s nimi nahrát album, ze kterého je nakonec dvojalbum. Na prvním je dvanáct mých zbrusu nových písniček v jejich aranžmá a na druhém jsou písničky, které si vybrali ze všech mých předchozích alb a připadalo jim zajímavé je nějak podle svého upravit.

Psal jste nové písničky od začátku s tím, že se jich chopí aranžéři z Bizarre Bandu?

Vůbec ne. Většinu jsem hrál na koncertech v pianové verzi nebo spolu s Jaroslavem Kořánem, což je avantgardní bubeník, perkusionista, producent a hudební čaroděj, který má kapelu Orloj snivců. S ním jsme vydali letos na jaře album Improvizace. To vzniklo mimochodem tak, že jsme vůbec nevěděli, co budeme na koncertech dělat. Přišli jsme na jeviště, on neznal mé písně, já měnil melodie tak, jak mě zrovna napadaly, a vše jsme natočili a pak asi třetinu z toho materiálu vydali na albu. To byl zase jiný, spíš úplně opačný způsob spolupráce než ten s Bizarre Bandem.

Dal jste muzikantům z Bizarre Bandu volnou ruku?

Ano. Zdeňku Dočekalovi a Dušanu Navaříkovi, kteří jsou aranžéry Bizarre Bandu, jsem řekl, ať dělají to, co vždy dělat chtěli, a třeba ještě víc. Měla to být spolupráce klasicky vzdělaných muzikantů se samoukem a samorostem. Dva světy se v ní prolnuly v jeden, což dokazuje mou oblíbenou větu zpěvačky Björk, že hudba je jenom jedna.

Naučil jste se něco jako muzikant od svých nových hudebních přátel?

Především jsem zpíval z not, což bylo poprvé v životě. Jinak totiž spolupracuju s lidmi, kteří noty nepotřebují. Zpívat z not jsem se naučil už v lidové škole umění ve Štupartské ulici v Praze, kam jsem jako dítě chodil. Až do spolupráce s Bizarre Bandem jsem však noty nikdy nepotřeboval. I teď jsem vlastně si hlídal hlavně pomlky a repetice…

Co pro vás album Jihotaje znamená?

Je to něco, co jsem si vždycky přál, ale nemyslel jsem si, že se mi to přání vyplní. Začínal jsem jako písničkář kabaretního stylu, potom jsem objevil svět elektronické hudby, pak přišel bigbít a já měl kapelu, následně jsem objevil různé možnosti improvizací a spoluprací s novými zajímavými producenty a teď jsem se dostal k velmi barevné hudební tvorbě.

Mám odjakživa rád klasickou muziku, a zejména tu novou. Při tom všem ale zůstávám písničkářem, který chce na malé ploše a značně jednoduše vyjádřit nějakou myšlenku nebo pocit. Spojení s Bizarre Bandem náladě mých písniček úžasně slouží. Uvidíme, kam se společně ještě dostaneme…

Může se vám hodit na službě Zboží.cz: