Filip Renč: Každý z nás dělá trochu zoufalé věci

Filip Renč patří k režisérům, na jehož snímky chodívají do kin stovky tisíc diváků. Jeho novinka proto patří k dalším jeho možným hitům v českých kinech. Objeví se v nich 18. ledna.

Nicméně vedle filmů jej živí také například politická reklama. V minulosti natočil předvolební spoty pro ODS, pro prezidenta Miloše Zemana nebo pro zvažovanou koalici lidovců a STAN.

Rozhovor se z časových důvodů pana Renče předtáčel koncem listopadu.

Naše komedie, s Halinou (Halina Pawlowská – pozn. red.), co jsme udělali. A slovo zoufalý? To je tak trochu smutno-veselé. Každý z nás dělá trochu zoufalé věci někdy v životě. A můžou být i vtipné, celkem.

Mě si vybral producent Pásek (Pavel Pásek – pozn. red.), možná po dohodě s Halinou. Oslovil mě, dal mi to přečíst, pak jsme se sešli a my jsme s Halinou rok pracovali na různé úpravě, spíše úpravách, nových nápadech určených pro scénář. Připravovali jsme casting, lokace a tak. Takže já jsem byl vybrán.

Ale tak, ani ne. Halina je tedy tvrdá palice, stejně jako já. Ale v takovém tom dobrém slova smyslu. Ona si obhajuje svoji tvorbu, svoji práci, svoji literaturu a já zase svoje vizuální a režijní nápady. Pak jsme hledali kompromisy. Možnosti, jak naše úhly pohledu na daný scénář, na věc skloubit. Myslím si, že z toho vznikla – alespoň pro mě – velice milá spolupráce. Ale bylo to někdy tvrdé. Prosadit se. Ona je ovšem filmařka, akceptuje moje názory. A já jsem zase chtěl ve filmu zachovat její styl humoru, její styl vyprávění, aby to byl její literární rukopis. Takže jsme k sobě hledali cesty.

(Smích) Od Haliny? Ne, nečetl. Nečetl. Nečetl. Napsala jich třicet, nedávno jsme byli na křtu té třicáté. Ale nečetl. Nečtu ženské romány... Mám rád spíš literaturu faktu.

Tak neměli, určitě. Já si hodně dávám záležet na castingu. To je taková moje alfa, omega režijní práce. Ten casting je pro mě padesát procent režijní práce. Dobře si vybrat herce, který vám udělají dokonalý herecký tým. Jeden zapadá do druhého. Patří k tomu druhému. A tak dále. Kombinace těch herců je pro mě stěžejní. Ale musel jsem to tentokrát hodně projednávat s producentem. I s Igorem Konyokovem (další z producentů filmu – pozn. red.), s Halinou, abychom se shodli. Každý měl svůj díl procent hlasovacích práv ten film obsadit. Takže jsme po tom roce našli to nejlepší řešení, co je. To je Klára Issová.

Tak samozřejmě, počty natáčecích dnů se stále snižují. Na Lídě Baarové jsme měli čtyřicet natáčecích dnů a teď, na stejný filmový rozsah, jsme měli dvacet osm natáčecích dnů, plus jedna dotáčka. Točili jsme v Praze, na Slovensku v Terchové, tedy u Jánošíka... Je to film ze současnosti, komorní, co se týče výpravnosti.

Ve filmu je prostě jedna scéna, kdy se ona zamiluje na Slovensku. Tedy ta hlavní hrdinka Olga, kterou hraje Klára. Vybere si takového šohaje. Je to takový její pokus utéct z toho města, utéct od městských pánů, pokus najít si nějaké horala. A to se... Uvidíte, jak to dopadne. (Smích)

Ano, je dotočený. Ale ne hotový. Natáčelo se během dvou a půl měsíce, ale pak vám trvá pět šest měsíců dokončování. To znamená, musíte udělat střih, postsynchrony, něco zabere nahrání ruchů, složení hudby, barvení, korekce, vytváření triku a tak. Takže v těch studiích se to těch šest měsíců předává z jednoho do druhého... Budeme rádi, když to do termínu premiéry vše stihneme.

Na hlavní hudební motivy mám skladatele Rendu Rypara a celý film je podložený mexickými hudebními motivy, tedy španělsky zpívanými od jedné skupiny z Boskovic. Mám tam také scénickou hudbu od Mekyho Žbirky. Takže je to takový zajímavý kompilát. Jak jsem třeba ladil do Francie, francouzské hudby Román pro ženy, tak teď ladím snímek do mexických songů. To je hlavní průvodce života té hlavní představitelky.

Zavlečen do kina nebývám. Chodím tam rád. Hlavně proto, že se tam vlastně učím, vždycky se tak snažím vybrat ten film já. A který to byl naposledy? Nevím, to bych musel přemýšlet. (Filip Renč informaci později doplnil mimo záznam. Šlo o snímek Matka od Darrena Aronofského – pozn. red.) Jinak do kina chodím opravdu hodně. Tak jednou za měsíc.

Je to komerčně laděný snímek. Komediální. Myslím si, že v tomhle sychravém depresivním počasí to snad lidi přivítají trochu se pobavit. Měl by to být divácký film. Tak já předpokládám, že by na to mohlo přijít dost lidí.

Já bych byl rád, kdyby na to přišlo tři sta tisíc lidí. To je takový můj odhad. Aspoň. Minimální.

No, zatím nevím. Zatím nevím. Sofie se má narodit někde kolem té premiéry, kolem toho data (narodila se 24. 12. 2017 - pozn. red.). Takže to bude velice zajímavé, hektické. Krásné zároveň. Že se tyhle dvě věci u mě propojí dohromady.

Nebude, určitě. Ale jak to budu dělat? To bude improvizace. Budu si muset najít nějakou pracovnu, nebo se přestěhujeme do většího bytu, kde pracovna bude a tak dále. Vždycky se dá někde pracovat. Samozřejmě, že ta režie se dělá s tužkou v ruce a s papírem. Vymýšlejí se návaznosti, záběry, nálada. Pouštím si ke všemu hudební skladby. Devadesát procent režijní práce se dělá doma u stolu. Na tom place je to už taková povinnost tam všechno zhmotnit dohromady. Jak to bude vypadat, jaký to bude mít výsledek, tak to vzniká u stolu, s tužkou v ruce.

Určitě. Musíte si to nějak představit. Mít nějakou obrazotvornost. Vidět světlo, náladu, ke každé scéně si vybírám hudbu dopředu, abych věděl, jak bude scéna dynamická. Kolik bude mít třeba střihů. Jakou bude mít náladu, pocity, sdělení...

Já si hodně zakládám na hudbě, protože na ni točím... Když si všechno pustím dohromady, tak se mi vybavuje obrázkově, jak by to mělo asi vypadat. Vlastně jdete na plac a film máte na harddisku natočený, v hlavě...

Pak už se jen děsíte, jaký bude výsledek. Zda ta vaše představa se bude s výsledkem hodně rozcházet, nebo ne... Pardon, na co jste se ptala?

Když pracuju nad scénářem, dělám technický scénář, scházím se s jednotlivými složkami: tedy s architektem, kameramanem..., tak to trvá zhruba kolem roku.

Klipy politických stran jsou zakázka. Práce pro mě a pro moji firmu. Není v tom nějaká hlubší filozofie. Ale každou práci, kterou dělám, ať na zakázku, nebo z vlastní vůle, z vlastního přesvědčení, tak se snažím, aby nějak vypadala, abych se pod ni mohl podepsat. A aby byla nějak originální. Pořád je to režijní, vizuální práce a tak. Je jedno, zda děláte krátký, nebo dlouhý tvar, nebo pracujete na divadle.

Pracujete pořád s muzikou, výtvarným uměním. S příběhem, se sdělením. Takže je to pro mě i práce. Někdy víc srandovní, někdy příjemná, někdy méně příjemná. Ale snažím se ji udělat vždy dobře.

Myslím si, že ne. Já rád střídám žánry, ty filmové. Vlastně každý můj film je trošku jiný žánr. Snažím se sám sebe nevykrádat, pokud je to možné. I když také někdy natočím nějakou scénu a řeknu si: „Sakra, to už jsem někde viděl”. A dojde mi, jo, to jsem už natočil v tomhle filmu. Někdy se ty situace v těch filmech opakují, nějaké zápletky. A zjistíte, že už jste to kdysi natočil. Snažím se tomu vyhýbat. Pokaždé chci mít nové téma, nový žánr. Abych taky nenudil ty své diváky.

Normálně střižené filmy. V dolby stereu (vícekanálový analogový zvukový formát – pozn. red.). Barevně.

Tak ony se sny po ránu většinou zapomínají. Zbývají vám jen fragmenty. Ale když je třeba natáčení, ta práce je natolik intenzivní, že se vám zdá, co jste ten den natočil a vždycky se vám objeví něco, co jste nenatočil a měl jste natočit. Tak jak je člověk do všeho ponořený, poslouchá tu hudbu, představujete si ty obrazy, dostanou se vám i do snu a někdy z toho právě vyleze, že jste něco zapomněl. Ráno se pak probudím zpocený a říkám si: „Já jsem vlastně zapomněl natočit tenhle protipohled”. Tím vám sen pomůže. Stává se to málokdy, ale stává.

Jasně. Určitě. To se musí.... Není možné natočit natáčecí den a neudělat někde chybu. Něco nepřehlídnout. Vždycky se dá vše vylepšit. Když filmem člověk žije dvacet čtyři hodiny denně, tak tím žije i v noci, ve snu. Občas vám sen pomůže, občas vás vyděsí.

Myslím si, že komedie by měla mít tempo a rytmus. Zkratkovitost. Neměla by přesáhnout hodinu a půl. Myslím si, že budeme mít tak hodinu dvacet až hodinu dvacet pět.

To nevím. Ale materiál už to není. Točí se na disky, tedy líp řečeno na karty. Většinou pak máte kolem dvaceti, třiceti hodin hrubého materiálu, z něhož uděláte tu hodinu a půl. Většinou je to tak dvaceti, třicetinásobek.