Článek
Jeho krajina je krajinou sklonku léta, které pozvolna přechází do pestrého podzimu. Slunce je sice stále ještě zlaté a hřeje, jenže listy na stromech začínají zlátnout a hnědnout, až nakonec malíř celé okolí pokryje milosrdným příkrovem bělostného sněhu, po kterém i ptáci chodí pěšky.
Klasičtí krajináři 19. století, jako byli Slavíček, Chitussi nebo Antonín Mánes, pracovali s tématem realisticky, snažili se zachytit to, co opravdu viděli. Johanus vidí své sny a ty posléze přenáší na plochu papíru. Osciluje mezi dětskou kresbou a naivismem, nicméně účelově pracuje s figurou, má rád dynamiku lidí i zvířat. Aby jejich pohyb ještě podtrhl, některé části těl schválně deformuje.
Samostatnou kapitolu výstavy tvoří kreslené vtipy, které starší návštěvníci dobře znají především ze stránek dnes jich zaniklých časopisů Mladý svět nebo Dikobraz. V tomto případě si autor v drtivé většině vystačí s kontrastem jednoduché černé linky na bílém podkladu.
Figury jsou osekané až na tvarovou dřeň, mají více schematické proporce, protože podstatou díla je komická situace. Výtvarná forma má v tomto případě druhotnou roli, ovšem ne zanedbatelnou. Pokud je použitá barva, pak pouze proto, aby vyzdvihla určitý předmět nebo podtrhla jeho detail.
U všech vystavených děl je třeba ocenit vysokou úroveň řemeslného zpracování. Pokud má totiž jakýkoli vizuální obraz evokovat v naší mysli sen, musí disponovat výraznou estetickou naléhavostí.