Článek
Za devatenáct let existence jste vydali celkem deset alb. Je pro vás jednoduché skládat nové písničky?
Tomáš Kmec (baskytara): Ročně absolvujeme asi sedmdesát vystoupení a jsme si vědomi toho, že nové písničky skládat musíme. Vždy po dvou letech hraní po celé republice je potřeba nabídnout lidem nové a obměňovat repertoár. Skládáme průběžně, takže po dvou letech, což jsou v průměru odstupy ve vydávání našich alb, je potřeba nastřádané věci nabídnout.
Petr Hrdlička (zpěv, kytara): Já se nikdy netajil tím, že skládání písniček a jejich nahrávání mě tolik nebaví. Pokud se to ale ve studiu povede, jsem nadšený a spokojený. Vždy se snažíme docílit toho, aby každá nová deska byla lepší než ta minulá. Nejvíce ze všeho mě nicméně naplňuje koncertování.
V čem nacházíte pocit, že se podařilo nahrát lepší desku, než byla ta předcházející?
Kmec: To vždycky ukáže čas. Když už ale nové písničky vydáme, znamená to, že jsme s nimi spokojeni. Vždycky si sedneme, poslechneme si celé album a dohodneme se na tom, jestli je v této podobě můžeme pustit mezi lidi.
Petře, před pár lety jste řekl, že vaše texty vycházejí z toho, že jste pořád naštvaný. Platí to i pro nové album?
Hrdlička: Jsem v první řadě introvert a v některých mých textech se odrazilo to, že jsem byl smutný. Naštvaný jsem byl samozřejmě také a obecně si myslím, že jsem nikdy nebyl při psaní textů šťastný. Přestože třeba v životě šťastný jsem, do textů se mi dostávají témata, která jsou smutná nebo melancholická.
Necítím se však být tím, kdo by si myslel, že jeho názor je ten správný. Poukazuju jen na některé věci a stává se, že se s tím řada lidí ztotožní.
Kmec: K hudbě Škworu ani veselé nebo optimistické písničky nepasují. Když si člověk poslechne samotnou muziku, bez textu, dospěje k závěru, že ani po této stránce moc veselých věcí v repertoáru nemáme.
Hrdlička: Veselým skladbám se snažíme vyhnout. Asi je ani neumíme napsat.
Vaši fanoušci si na to zvykli?
Hrdlička: Zvykli, jinak by na nás nechodili. Stalo se mi už ale třeba, že mi přišel mail od ženy, které umíral syn, a ona mi napsala, že poslední texty, které poslouchal, byly ty mé. Anebo mi někdo napsal, že smutek, který je v mém textu, cítí také. Musím se přiznat, že mě takové situace děsí. Nejsem ten, kdo by chtěl brát osud lidí do svých rukou a nést za něj v jejich očích odpovědnost. Píšu texty tak, jak to cítím, jsem s nimi ztotožněný, ale nechci mít odpovědnost za to, jaký dopad budou mít na lidi. I přesto, že jejich reakce chápu.
Kmec: Když jsme ale jako kapela spolu, jedeme na koncert nebo sedíme v šatně, máme problém bavit se vážně. Říkáme si vtipy, je legrace, děláme si naschvály, špičkujeme se. Týká se to samozřejmě i Petra.
Nedávno od vás odešel kytarista Leo Holan, jeden ze zakladatelů Škworu, a na jeho post přišel Martin Volák, jenž hrál například v Debustrolu nebo Harleji. Proč k tomu došlo?
Hrdlička: Mezi Leem a zbytkem kapely byly delší dobu určité neshody, a tak obě strany dospěly k závěru, že spolu nemohou dál pokračovat. V klidu jsme si sedli a rozumně se dohodli na tom, že bude lepší to ukončit. Nakonec jsme si řekli, že bychom s Leem jako producentem mohli v budoucnu natáčet další desku.
Kmec: Martina Voláka známe dlouhou dobu a jeho hra na kytaru i fungování na pódiu se nám vždy líbily. Oslovili jsme ho a on nabídku přijal. Má teď ještě závazky jinde, ale od února bude jenom členem Škworu.
Naplánovat si koncert do pražské O2 areny je velká výzva. Proč jste se tak rozhodli?
Kmec: Byla to paradoxně jednoduchá volba. Za svou kariéru jsme hráli ve všech velkých sálech, které u nás jsou. Mohli jsme svůj výroční koncert ke dvaceti letům, která příští rok oslavíme, uspořádat v hokejové hale v Praze na Výstavišti, ale protože je kapacitně podobná jako O2 arena, rozhodli jsme se pro druhou variantu. Je to skutečně výzva. Buď to vyjde, anebo ne.
Hrdlička: Jako obvykle nejsem optimista. Pochybnosti mám vždycky a o všem, tedy i v tomto případě. Raději kalkuluju s horší variantou než s tím, že se těším, nakonec to nevyjde a budu zklamaný.
Může se vám hodit na službě Zboží.cz: