Článek
Čím se stal David Stratton tak populárním?
Skoro třicet let vystupoval v televizi. V roce 2014 jeho program o filmech, který uváděl s Margaret Pomeranzovou, skončil. Lidi z australské televize ale brzo poté napadlo, že by bylo hezké dostat Davida zase na obrazovku.
A vymysleli dokument o naší kinematografii, kterou by prezentoval právě David Stratton. Tento projekt se tedy vlastně zrodil z jeho odchodu do důchodu. I když David asi nikdy v úplném důchodu nebude. Žije a dýchá filmem.
Stále jezdí po festivalech, letos v Benátkách zasedl v hlavní porotě. Skloubit jeho osud s příběhem australského filmu napadlo také lidi z televize?
Ano. Tento film patří do televizní série, kterou budou tvořit tři celovečerní snímky zaměřené na to, jak různé australské filmy reflektují svou dobu, naše zájmy, strachy, identitu, aspirace. Sledujeme, co nám filmy říkají o sobě a jak sami sebe promítáme do jejich příběhů. Líbilo se mi připomenout si tolik starších snímků a zavzpomínat, jak vznikaly. Měli jsme k dispozici mnoho filmařů a herců, kteří nám prozradili různé anekdoty a historky, do toho David přidal svůj pohled a život a vše se to proměnilo ve velké milostné vyznání australskému filmu.
V dokumentu vystupuje mnoho australských hvězd jako Nicole Kidmanová či Russell Crowe. Bylo těžké je všechny sehnat?
Jejich časový rozvrh tvořil nejnáročnější část natáčení. Hodně rozhovorů jsme natočili v Austrálii, ale jeli jsme za nimi i do L. A. či Londýna.
Když jste jim řekli, že jde o film o Strattonovi, chtěli se ho účastnit všichni?
Přesně tak. Což dost vypovídá o Davidově pověsti ve světě filmu. Všichni byli velmi ochotní. David je podporoval v kariéře, podporoval i film jako uměleckou formu.
Dokumentaristka Sally Aitkenová.
Stratton pochází z Británie, kde jeho otec očekával, že po něm převezme obchod s potravinami. On ale v 60. letech odjel do Austrálie a jeho roli v australském filmu odstartovalo jmenování ředitelem festivalu v Sydney, kde působil v letech 1966–1983.
Uváděl tam řadu zahraničních snímků, z nichž se domácí tvůrci mohli něco naučit, třeba odvahu víc experimentovat. Spousta režisérů dnes tvrdí, že sydneyský festival pro ně znamenal filmové vzdělání. Respektovaní tvůrci jako Gillian Armstrongová, Peter Weir, Phillip Noyce či Bruce Beresford tam soutěžili se svými krátkými filmy. David se pak přesunul k recenzování do časopisu Variety, pak přišla jeho televizní kariéra kritika. Ještě dnes píše recenze do novin, má přednášky na univerzitě v Sydney. S Margaret také pořádají tzv. plovoucí festival. Lidi vyrazí na plavbu lodí, kde se promítají filmy a diskutuje se o nich.
Co z něj činí tak slovutného kritika?
Filmu se věnuje celý život, pro mnohé tedy představuje autoritu, která zná kontext. Navíc nikomu nevnucuje svůj pohled. V televizním pořadu At the Movies se s Margaret často neshodli. David chtěl, abyste vyrazili do kina a udělali si vlastní názor.
Váš dokument ukazuje, jak se každý dívá na film jinak, podle toho, co mu připomíná z vlastního života. Včetně Davida Strattona.
Řekla bych, že lidi často nacházejí ve filmech to, co potřebují. Při natáčení se David například svěřil, že nikdy nepřemýšlel o tom, že snímek Careful, He Might Hear You k němu promlouvá proto, že mu připomíná vlastní vztah s otcem.
Jak moc David ovlivňoval podobu vašeho filmu?
Na začátku jsme hodně diskutovali, které filmy mu připadají zajímavé a proč. Během natáčení jsme dost cestovali, což pro něj byl nezvyk, ale věřil nám, že víme, proč a kam jedeme. Během střihu naši práci komentoval, ale dovolil nám dát film dohromady tak, jak jsme chtěli.
Co říkal David Stratton na váš dokument?
Naštěstí se mu moc líbil. A on by se nám nebál říct, kdyby tomu bylo naopak.
Co je podle vás specifické na australské kinematografii?
Každý film musí nějak vyjádřit místo, odkud pochází. Australské snímky se často zajímají o krajinu, jako novinka Warwicka Thorntona Sweet Country oceněná v Benátkách. Vypráví o velké křivdě a nespravedlnosti, o australské politice 20. století vůči Aborigincům. Film odhaluje rány ve společnosti, nejlépe prostřednictvím poutavého příběhu. A je důležité mít národní kinematografii. Na vlastní příběhy totiž reagujeme jinak.