Mluvil jsem s maestrem několikrát. Rozhovor s ním je velké dilema. Buď mu budete pokládat otázky, které by mohly zajímat širší veřejnost a budou se z velké části točit kolem spolupráce se Sergiem Leonem a filmu Tenkrát na Západě, nebo na něj zkusíte jít s méně známými filmy a nějakým detailem, který ho zaujme a bude o něm chtít mluvit. Pak je ale nebezpečí, že ho sice rozhovor bude hodně bavit, ale může být až příliš odborný.

Během podobných rozhovorů se mi mnohokrát osvědčilo, že jsem se pečlivě připravil. A to tak, že jsem měl všechny otázky v hlavě a nepotřeboval jsem se dívat na připravené poznámky. Někdy to není vůbec možné. Třeba s francouzskou zpěvačkou Zaz jsme byli tak blízko sebe, že bych se nerozpakoval tu pozici označit za téměř intimní, a nedovedl jsem si představit, že bych vytáhl papír a něco z něj četl. I maestro nepochybně ocenil, že vím, na co se ptám, a nikde to nemusím hledat. Po pravdě, stále jsem musel myslet na nešťastného kolegu, už nevím, jestli z BBC, nebo z nějakého velkého britského deníku, který přišel před maestra s pečlivě napsanými otázkami, a když dvě přečetl, tak mu maestro ten papír vzal, roztrhal a s úsměvem řekl: „Tak, a teď se ptejte.“

U tohoto stolu skladatel tvoří...

U tohoto stolu skladatel tvoří...

FOTO: Jan Šmíd

Skládá i ve snu

Před několika lety oslovila maestra jedna nizozemská společnost s nabídkou koncertního turné. Do té doby si skladatel řešil všechny věci v podstatě sám, teď se poprvé setkal s profesionálním týmem, který mu vytvořil webovou stránku, udělal propagaci a naplánoval i sérii rozhovorů pro novináře, v jejichž zemích se měly koncerty uskutečnit. Přičinlivě pak rozeslal i základní manuál s radami, jak si při rozhovorech počínat a čeho se vyvarovat.

Nikdy předtím jsem nic podobného neviděl. Dokonale „poučen“ jsem věděl, že rozhodně nesmím začít „spaghetti westerny“ a ani je tak neoznačovat. Dobrý mi připadal nápad dát možnost se zeptat i jeho fanouškům, proto jsem je na svém Twitteru a Facebooku vyzval, aby položili skladateli mým prostřednictvím jednu otázku. Sešla se jich celá řada, většinou velmi zajímavých, byť na mnohé z nich jsem už odpověď znal a některé jsem už dříve položil sám. Ale jedna se mi mimořádně líbila. „Pokud se vám zdá v noci sen, bývá ten sen hudební?“ Připadala mi tak dobrá, že jsem začal rovnou s ní, abych trochu prolomil ledy. Byla to šťastná volba. Maestro se zasmál a pak odpověděl: „Pokud to nevíte, tak sny trvají maximálně devadesát vteřin, takže na snění není příliš času. A rozhodně nelze zkomponovat celou skladbu. Ale připouštím, že už mě v noci, a dokonce i ve snu nějaký motiv napadl. Mimochodem. Mám na nočním stolku u postele notový papír a myšlenku si hned zapíšu.“

Když to hodně zjednoduším, tak hudbu Morriconeho k více než pěti stovkám filmů lze rozdělit do tří kategorií. Určitě spolupráce se Sergiem Leonem, to je téměř desítka filmů. Pak kategorie dalších známých snímků či filmů, kde jeho hudba opravdu zazářila – sem bych řadil filmy jako Mise, Profesionál, Bio Ráj, Malena či Neúplatní a z poslední doby oscarový snímek Osm hrozných (získal v roce 2016 zlatou sošku za nejlepší hudbu – pozn. red.).

A pak je jich celá řada, kde možná ani nevíte, že hudbu dělal právě Morricone – jako film V dráze střely s Clintem Eastwoodem, vynikající Bertolucciho Novecento, další snímky Tornatoreho jako Baaria, skvělý Bugsy a další. A z televizních seriálů například u nás dobře známá Chobotnice.

Claudia Cardinalová v legendárním filmu Sergia Leoneho Tenkrát na Západě (1968) s nezapomenutelnou hudbou Ennia Morriconeho.

Claudia Cardinalová v legendárním filmu Sergia Leoneho Tenkrát na Západě (1968) s nezapomenutelnou hudbou Ennia Morriconeho.

FOTO: archív TV Nova

Sergia Leoneho zdržoval

Přichází čas, abych se dostal k Leonemu. Nechtěl jsem, aby mi vyprávěl o tom, jak k němu režisér přišel domů, požádal ho o hudbu ke svému prvnímu westernu a Morricone si uvědomil, že spolu chodili do školy.

„Tenkrát jsem běžel do pokoje, abych mu ukázal společnou fotku ze školy,“ vzpomíná Morricone, mě ale více zajímá, jak to mezi nimi fungovalo. „Leone mi všechny scény vyprávěl. Seděli jsme spolu hodiny a hodiny, hlavně v restauraci Checco er Carrettiere v Trastevere, v němž jsme oba vyrůstali. Aniž bychom o sobě věděli. Potkali jsme se až ve škole. Já jsem si všechno zapisoval. Měl jsem jasnou představu o tom, co chce. Později jsem skládal takřka bezvýhradně hudbu až poté, co jsem viděl film. Ale s Leonem byla hotová hudba a pak se podle ní točilo. Přesněji, hrál ji pak hercům na place.“

Zajímám se o to, jak to bylo se známou scénou z filmu Tenkrát na Západě, kdy Jill, tedy Claudia Cardinalová, přijíždí na nádraží, kde ji nikdo nečeká. Kamera ji sleduje a pak se zvedá, aby objevila nádhernou scenérii jižního Španělska, kde se film točil. „Leone se do toho crescenda trefoval. Scénu upravil tak, aby mu konvenovala s hudbou, kterou hercům hrál. K filmu jsem složil vlastně jen dva hlavní motivy a pak jsem je interpretoval,“ vzpomíná maestro, a já se rozhoduji, zda mu položit otázku, která mu může být nepříjemná. Leone se ho totiž chystal během natáčení vyměnit! Hudbu, jež ho tak proslavila, nemusel vůbec dokončit!

Otázku formuluji co nejzdvořileji – a kupodivu se Ennio nenaštve. „Ano, je to pravda. Ale jen do určité míry. Byl jsem hodně pozadu, nedařilo se mi najít ten hlavní motiv. A Leone nechtěl začít natáčet bez toho, aniž měl představu o hudbě. Byl netrpělivý, zdržoval jsem ho. Bez mého vědomí proto požádal kolegu Trovajoliho (Armando Trovajoli, italský filmový skladatel a klavírista – pozn. red.), aby něco zkusil napsat. A nechal ho to udělat v neděli, abych o tom nevěděl. Jenže se mu to nelíbilo. Takže šel znovu za mnou a naléhal, abych si pospíšil. To už jsem ale věděl, jak na to.“

Ennio Morricone

Ennio Morricone

FOTO: Muthmedia

Jane Fondová versus polibky

Po úspěchu filmu se nabídky jen hrnuly. Morricone dokonce pracoval krátkou dobu v Hollywoodu, ale odmítl dlouhodobější kontrakt a vrátil se do Říma. Dělal hudbu k několika desítkám filmů ročně a mnohem více jich odmítal. A jestli lituje některých snímků, k nimž hudbu nekomponoval? Přiznává, že některé by hrozně rád dělal – jako třeba Tenkou červenou linii Terrence Malicka, ale už pracoval na hudbě k jinému snímku. Když už se s někým domluví, tak chce slovo dodržet.

Jednou z mála výjimek je hudba k nádhernému filmu Giuseppe Tornatoreho Bio Ráj. „Slíbil jsem Jane Fondové, že budu pracovat na filmu, kde měla hrát s Gregorym Peckem a který produkovala. A když mi volal producent Franco Cristaldi, jestli bych nechtěl dělat hudbu k filmu Tornatoreho, řekl jsem, že ne. Ale on mě požádal, abych si přesto přečetl alespoň scénář. Četli jsme ho spolu se ženou a byli jsme nadšení. Byla to oslava filmu. Krásný příběh, a hlavně nádherný závěr, kde běží polibky z různých filmů. Rozmyslel jsem si to a zavolal Jane Fondové, abych se omluvil. Hrozně se zlobila. Ale nemohl jsem si pomoci, chtěl jsem prostě dělat tenhle film.“ Snímek Bio Ráj získal nakonec Oscara za nejlepší zahraniční film roku.

Quentina Tarantina se jen tak nezbavíte

Dalším režisérem, který ho dokázal „ukecat“, je Quentin Tarantino. Ptám se skladatele, jestli má tak velké charisma, že mu nikdo nedokáže říci ne, anebo jestli už chtěl mít od něj pokoj. „Je mi sympatický. A mám rád jeho nadšení. Několikrát jsem ho odmítl, ne snad proto, že by se mi nelíbily jeho filmy, i když některé scény jsou na mě trochu moc. Prostě jsem neměl čas, měl jsem jiné závazky. Ale v případě snímku Osm hrozných se nenechal odradit. Přijel dokonce ke mně domů a pořád mě přemlouval. Tak jsem nakonec kývl. Ale jediné, co mi řekl, je, že se to odehrává na sněhu, ať k tomu napíšu hudbu ve stopáži 40 minut! Myslel jsem, že si dělá legraci. Nakonec jsem udělal dvanáct minut a film jsem pak viděl až v Londýně, když byl hotový. Ale myslím, že ta hudba k němu docela sedí.“

Obývací pokoj maestra v bytě ve starém paláci v centru Říma. Na přání manželky před časem přesídlili do čtvrti EUR na předměstí italské metropole.

Obývací pokoj maestra v bytě ve starém paláci v centru Říma. Na přání manželky před časem přesídlili do čtvrti EUR na předměstí italské metropole.

FOTO: JVS Group

Maestro nemusí litovat. Celý život ho mrzelo, že nezískal Oscara, a ten za celoživotní dílo byl jen slabou náplastí. Největší zklamání zažil u filmu Mise. Mezi všemi nominovanými byl považován za jasného favorita, dokonce se do Ameriky i vypravil, a jeho přátelé prozradili, že z Los Angeles odlétal zcela zdrcen. Kdybych měl více času a více drzosti, asi bych se ho zeptal, jestli kývl i proto, že Tarantino byl jeho poslední nadějí na cennou sošku. Asi by nikdy nepřipustil, jak po ní toužil.

Poslední přání maestra

Do konce roku čekají Ennia Morriconeho, bez toho pražského v O2 areně 16. října, už jen tři koncerty s Českým národním symfonickým orchestrem. Pak by byl maestro možná rád, kdyby si Peppuccio našel konečně čas a dokončil o něm životopisný film Glance of Music. Když jsem se na něj zeptal, vypadal skladatel trochu netrpělivě. „Vůbec nevím, kdy bude hotový. Už měl být dokončen před rokem, ale jsme ještě hodně daleko. Vlastně záleží jen na tom, kdy bude mít Peppuccio čas, ale on pořád na něčem pracuje,“ dodává téměř vyčítavě. Říkám mu, že jsem viděl na internetu krátkou ukázku. Maestro ožije: „Jak se vám to líbilo?“ Přiznávám, že mě zaujalo, jak Tornatore propojil jeho vyprávění s hudbou, jak ho téměř „zesynchronizoval“ – úmyslně použiji tento termín. Morricone mě nadšeně přeruší: „Přesně to se mu povedlo. Udělal to velmi citlivě!“ ožije a je z něj cítit, jakou má radost z toho, co dosud viděl. A jak se těší na film, až bude konečně hotový.

Vzpomněl jsem si, jak jsem ho kdysi zaskočil otázkou, jestli by dokázal napsat originální hudbu k filmu, který by byl pouze o něm, o jeho životě a práci. Dlouho přemýšlel a pak řekl: „Asi ne, musel bych použít hudbu, kterou jsem už někdy napsal. Byl by to zřejmě první případ, kdy by mi tak trochu došla inspirace.“

Ennio Morricone

  • Narodil se 10. listopadu 1928 v Římě.
  • Vyrůstal ve čtvrti Trastevere.
  • Studoval na konzervatoři Accademia Nazionale di Santa Cecilia hru na trubku a skladbu u Goffreda Petrassiho.
  • Složil hudbu k více jak pěti stovkám filmů.
  • V roce 1956 se oženil s Mariou Traviovou, mají spolu čtyři děti.
  • V posledních letech spolupracuje s Českým národním symfonickým orchestrem a jeho ředitelem Janem Hasenhörlem, natáčel s ním i hudbu k filmům Osm hrozných či Nejvyšší nabídka.
  • Odmítá odpovídat na to, které své hudby k filmu si vůbec nejvíce cení, ale připustil, že by to mohly být úvodní skladba z filmu Mise „On the earth as it is in heaven“ a téma Deborah z filmu Tenkrát v Americe.

Podmínky rozhovoru určoval management

  • Jak titulovat Ennia Morriconeho? „Maestro!“ 
  • „Maestro Morricone mluví pouze italsky.“ 
  • „Nefoťte z oken. Maestro bydlí v okolí známých monumentů a na jejich základě lze lokalizovat jeho dům.“
  • „Vyhněte se otázkám na oblíbené režiséry či domácí mazlíčky, maestro nemá rád banální rozhovory.“
  • „Maestro nemluví o svém soukromém životě. Pouze o své práci a své hudbě.“
  • „Maestro nemá rád, když se mu připomíná válka.“
  • „Vyhněte se termínu,spaghetti western’, Italové to považují za znevažování filmového žánru.“
  • „Nemá rád, když je fotografován u klavíru a také když je požádán, aby na něj zahrál.“
  • „Nehýbejte v jeho bytě nábytkem. To ho může velmi naštvat.“
  •  „Kariéra maestra Morriconeho výrazně přesahuje období westernů. Můžete se ptát na jeho spolupráci se Sergiem Leonem, ale doporučujeme nezačínat těmito otázkami celý rozhovor.“
Může se vám hodit na službě Zboží.cz: