Viola Zinková začínala koncem 40. let v mladoboleslavském divadle, odkud po roce přešla do Státního divadla v Brně, kde byl její manžel dramaturgem. Roku 1955 se stala členkou pražského divadla D 34 a zůstala tam i po jeho proměně v Divadlo E. F. Buriana. Setrvala tam až do odchodu do důchodu v roce 1988. V řadě postav osvědčila tvárnost svého hereckého projevu a typu. Od groteskně a absurdně stylizovaných kreací přes portréty vnitřně rozporuplných charakterů, někdy až tragických dimenzí, až po hrdinky vitálního a jadrného ženství v komediálním repertoáru.

Před kamerou Zinková debutovala ještě jako studentka ve Weissově dramatu Dravci z roku 1948. V Radokově okupačním dramatu Daleká cesta měla o rok později jen epizodku vězenkyně terezínského ghetta, spoustu menších rolí ztvárnila na filmovém plátně i později.

Viola Zinková

Viola Zinková

FOTO: Alexandra Mlejnková, ČTK

Ani kinematografie po roce 1989 její potenciál nedokázala využít, a tak se její filmografie rozrostla jen o roli babičky ve Zdivočelé zemi Hynka Bočana a staré venkovanky v Chlumského okupační komedii Stůj, nebo se netrefím. Mnoho šancí jí nedala ani televize – naposledy se objevila v roce 2001 ve snímku režiséra Morise Issy Den dobrých skutků a o tři doky později v menší roli ve Smyczkově seriálu Místo nahoře.

Viola Zinková se často uplatňovala v rozhlase, kde vytvořila mnoho rolí z klasického českého i světového repertoáru. Za celoživotní mistrovství v dabingu získala v roce 2001 Cenu Františka Filipovského. Vzpomínkový bilanční medailon s ní o devět let později natočil Václav Křístek pro cyklus České televize Neobyčejné příběhy. Nadace Život umělce jí v polovině 90. let udělila cenu Senior Prix.