Proč si myslíte, že dvojice neopustila Zvizdal?

Když došlo ke katastrofě a vláda rozhodla o evakuaci, Petro a Nadija se rozhodli zůstat. Někdy říkají, že tam zůstali, aby chránili svůj majetek a dům, neboť po katastrofě tam bylo hodně zlodějů. Vláda jim nabídla byt, ale oni příliš dlouho váhali s přijetím nabídky, protože chtěli zůstat, až vláda nabídku bytu stáhla a už odejít nemohli. Jindy Petro říkal, že potřebuješ zůstat na místě, kde ses narodil, že v tomto věku je nebezpečné se stěhovat. Srovnává to s vykopáním starého stromu a zasazením ho na jiné místo. Je přesvědčen, že lidi, kteří odešli, zemřeli, ale ten, kdo zůstane, přežije, protože se tělo přizpůsobilo.

Přemýšlel jste o tom, že v tom mohl hrát roli i vztah Ukrajinců k půdě?

Za Ukrajince obecně mluvit nemohou. Ale pro Petra a Nadiju byla jejich hlavní motivace zůstat tam, protože je to jejich domov. Mají přání, touhu a sen, aby se tam lidi vrátili. Po mnoho let jsou přesvědčeni, že se v určitém okamžiku mohou lidi vrátit. Sledovali jsme je pět let. Nabízeli nám, abychom se tam přistěhovali s rodinami. Sní o znovuvybudování místa.

Pomohla jim vzájemná láska přežít ve složité situaci?

Ano, je to jasně vidět. Je to směs vztahu starého páru, který se pořád dokola hádá o stejné věci, dělá si stejné schválnosti, ale hned potom přijde vzájemný humor. I když žijí 25 let zcela izolováni, pořád žertují o jiných dívkách a ona žárlí.

Záběr z inscenace Zvizdal

Záběr z inscenace Zvizdal

FOTO: 4+4 dny v pohybu

Co vám osobně dal jejich příběh?

Je to nejosobnější projekt, který jsme dělali, strávili jsme pět let se dvěma lidmi, vytvořili jsme si s nimi vztah jako s prarodiči, když jsme je začali natáčet, bylo jim 84. Ale nebylo to snadné, protože je opustíte a nemůžete s nimi být dál v kontaktu, nemůžete říci, přiletíme za týden. Sednete na letadlo a doufáte, že tam pořád ještě jsou a že jsou naživu. Není jak se s nimi spojit, žádný telefon, žádná pošta, nic. Na jednu stranu jste si s nimi velmi blízký, na druhou stranu je musíte pokaždé opustit a zima je tuhá.

Má jejich příběh co dát dalším lidem?

Ano. Myslel jsem si už před premiérou, že by to mohlo mít tuto šanci, a při mnoha našich turné jsme si všimli, že reakce jsou silné. Během těch pěti let natáčení jsme si všimli, že řada věcí, které se odehrávají v našem životě, je tady zhuštěná na dvojici lidí, a proto je tak zřetelná.

Nadija a Petro ve Zvizdalu

Nadija a Petro ve Zvizdalu

FOTO: 4+4 dny v pohybu

Vytýkal vám někdo, že možná až příliš zneužíváte černobylskou tragédii, abyste vytvořil zajímavé přestavení?

To si nemyslím, to představení není o černobylské katastrofě, i když ta je samozřejmě zmíněna na začátku. Přestavení má stejnou strukturu, jako čas, který jsme s párem strávili. Zpočátku jsme byli zaujati katastrofou a tím, jak to probíhalo, ale potom už to vůbec není o katastrofě, ale o dvou lidech, kteří se rozhodli pro velmi extrémní volbu a pokoušejí se s ní vyrovnat ve velmi izolované situaci bez spojení se světem.

Pak se taky můžete zeptat, jestli nebyl využit tento pár, aby vyprávěl příběh. Na to mohu jen říci, že jsme s nimi strávili hodně času, pět let je u takovéhoto projektu hodně, ale my jsme taky čekali mnoho hodin na cestě, protože jsme dodržovali jejich rytmus, nikdy jsme nevstoupili dovnitř do jejich domu. Žádali nás, abychom nevcházeli dovnitř.

Oni si to nepřáli?

Petro to nechtěl. Když jsme přijeli poprvé a vysvětlili mu, co nám jde, Petro se nás zeptal, zda přicházíme v dobrém, nebo ve zlém. My jsme odpověděli, že v dobrém, a on řekl: Pak tedy vítejte a jediné, o co vás žádáme, je, abyste nevcházeli do našeho domu. Ale měli jsme s nimi dobré vztahy.

A protože jsme se řídili jejich rytmem, natočili jsme 80 hodin materiálu, ale stovky hodin jsme pročekali, kdy jsme jen stáli venku a čekali, až vyjdou. Někdy nás jen minuli a šli dál. Normálně jdete s kamerou k někomu, ale tady to bylo naopak, že oni šli ke kameře, mluvili, když se na to cítili. Nemůžete si s nimi domluvit rozhovor na tři hodiny v zahradě. Byl to velmi pomalý rytmus a museli jsme ho v týmu akceptovat. V projektu je to cítit, alespoň publikum to říkalo.