Příběh legendární Johanky z Arku představil skladatel od jejího mládí přes rozhodnutí spasit Francii až po (proti Schillerově předloze) hořkou smrt na hranici. Inscenační tým liberecké opery v čele s režisérkou Lindou Keprtovou a dirigentem a šéfem souboru Martinem Doubravským pohlédli na Johanku dnešníma očima, nezatíženi historickými reáliemi, a vytvořili strhující poselství o síle i limitech svobodného rozhodnutí o lidském osudu a zároveň o společnosti zdevastované všemi myslitelnými válkami novodobé historie.

Obrazivá režie Lindy Keprtové

Keprtová pracuje jako vždy metaforicky, s velkou nápaditostí dosahuje jevištní působivosti svých fantaskních obrazů. Zde na takřka prázdné šedé scéně rozdělené na pozemské a nebeské patro a s řadou dveří symbolizujících nepřekročitelnou hranici životního předurčení. Emotivně i výtvarně silné obrazy vytváří režisérka skrze detailní, a přitom nepopisnou práci se sborem. Dvě průběžné metafory tvoří Johančin vojenský plášť, který mohutní s tím, jak se komplikuje její osud, nakonec ho za sebou táhne jako těžkou vlečku svého neřešitelného života směřujícího neodvratně ke zkáze a smrti. Tu od počátku symbolizují větve s ohnivě oranžovými plody v rukou sboru, který je v této inscenaci jednou z hlavních postav, a to jak po pěvecké, tak i herecké stránce. A mladistvě posílený sbor liberecké opery zaslouží za svůj výkon absolutorium.

Alžběta Vomáčková a Csaba Kotlár jako Johanka z Arku a burgundský rytíř Lionel.

Alžběta Vomáčková a Csaba Kotlár jako Johanka z Arku a burgundský rytíř Lionel.

FOTO: Roman Dobeš

V inscenaci se řetězí mnoho dalších působivých motivů a obrazů, dosahovaných skrze přesnou práci s kostýmy, dramatickým svícením anebo aranžmá - jedním z mnoha je i ruská ruleta jako znak dekadentní společnosti královského dvora. Inscenace, ve shodě s duchem Čajkovského hudby, je ostatně daleko víc ruská než francouzská a její společnost nám připomene i leccos ze světa, který nás obklopuje.

Dravé uchopení Čajkovského hudby

Skvělé hudební nastudování Martina Doubravského jde ruku v ruce s režií; orchestr pod jeho rukama zní mohutným dramatismem i ztišenými lyrickými pianissimy a dýchá s pěvci i se sborem, jeho pojetí Čajkovského Panny orleánské je dravé, emotivní a nesmírně působivé.

Titulní roli ztvárňuje mezzosopranistka Alžběta Vomáčková, která se vzdor svému mládí vyrovnala s náročnou rolí na velmi vysoké úrovni, pěvecky ji má promyšleně vystavěnou od první náročné árie až k dramatickému závěru a jen na málo místech ji zrazují síly, tu a tam je to patrné nutností přídechu ve vypjaté frázi nebo mírnou disonancí výšek. Předností její Johanky je ale dokonalý prožitek postavy od počáteční dívčí nejistoty přes zničující lásku k Lionelovi až k přijetí smrti. Je to rozhodně obdivuhodný výkon.

Johančina smrt na hranici je nádherný jevištní obraz.

Johančina smrt na hranici je nádherný jevištní obraz.

FOTO: Roman Dobeš

Výborné výkony v dalších rolích

Je tu ale i řada dalších výborně ztvárněných postav: slabošský král Karel VII. Dušana Růžičky, mužný rytíř Lionel Csaby Kotlára, pochybující i milující otec Thibaut Jaroslava Patočky, vojácký Dunois Jiřího Rajniše st., Kardinál Pavla Vančury, Agnes Věry Poláchové, v inscenaci není prakticky žádný slabý výkon.

Liberecká Panna orleánská se řadí k tomu nejlepšímu, co současná domácí operní produkce nabízí. Rozhodně stojí za to se za ní do Liberce vypravit. Představuje skutečné hudebně dramatické divadlo, v němž se zúročilo poctivé hledání smyslu i detailní práce na jeho scénickém vyjádření.

Petr Iljič Čajkovskij: Panna orleánská
Dirigent: Martin Doubravský, režie: Linda Keprtová, scéna: Michal Syrový, kostýmy: Tomáš Kypta, sbormistr: Miriam Němcová a Jan Bubák. Premiéry 22. a 30. září 2017 v Divadle F. X. Šaldy v Liberci, psáno z druhé premiéry.

Celkové hodnocení: 95 %