Článek
Na provedení zmíněné vokální skladby se podíleli sólisté, Pražský filharmonický sbor se sbormistrem Lukášem Vasilkem, Vídeňští symfonikové s českým dirigentem Tomášem Netopilem. Závěrečný koncert přinesl něco z ducha bývalého rakousko-uherského mocnářství.
Hlavní pozornost na sebe poutal tradiční latinský hymnus k oslavě stvořitele Bože, tebe chválíme (Te Deum laudamus), který mají mnozí spojený s prezidentskou inaugurací Václava Havla v roce 1989 ve svatovítské katedrále v Praze. Tentokrát se radostné dílo rozeznělo v majestátní prážské Dvořákově síni a připomnělo, že jeho autor nebyl zaměřen jen na čistě symfonickou hudbu, ale dokázal i významně pracovat s lidskými hlasy.
Patrné je to na sólových partech, které ač svým rozsahem nepatří k největším, přesto skýtají svým interpretům dostatečné možnosti rozvinout reprodukční um. Simona Šaturová propůjčila svůj štíhlý, přesto nosný soprán nejvyšším polohám partitury, kdy se musí prosazovat proti mohutnému zvuku orchestru i sboru. Hvězdný barytonista Adam Plachetka zase s uměleckou pokorou přednášel sakrální verše, které v říjnu 1892 prvně oslovily pod Dvořákovou taktovkou Ameriku.
Úvod koncertu patřil Tragické předehře Johanese Brahmse, kterou přednesli Vídeňští filharmonikové s neobyčejnou hráčskou disciplínou a úctou k jejímu autorovi. Ten, jak známo, byl štědrým Dvořákovým podporovatelem a o osm roků starším protektorem. Pod Netopilovou taktovkou vyzněl myšlenkově závažný obsah skladebně dokonalé sonátové formy s mužnou lyrikou a monumentalitou. Brahmsovu náladově rozmanitou tvorbu připomněl též první přídavek v podobě Uherského tance.
Nejzdařilejším počinem večera bylo provedení šesté symfonie D dur Antonína Dvořáka. Zejména třetí scherzová věta byla mistrovskou stylizací českého lidového tance furiant a posluchače uchvacovala závratným vírem bujných rytmů a střídáním sudého a lichého metra charakteristického pro český mateník.