Co vás lákalo na skládání a nahrávání na cestách?

Cestování je má inspirace a motivace, je to součást mého života. Navíc nám dnes technika umožňuje točit v podstatě kdekoli, stačí přenosný počítač a mikrofon. Písničky na své loňské minialbum Pátram jsem napsal na cestě do Santiaga de Compostela, kterou jsem podnikl před čtyřmi lety. Nové album jsem připravil na různých místech a musím říct, že energie z nich se v písních odráží.

FOTO: Warner Music

Proč jste se vypravil do Santiaga?

Bylo mi osmnáct a splnil jsem si jeden ze svých snů. Možná mě inspirovaly i zážitky lidí, kteří tu cestu podnikli. Nemělo to náboženský důvod, spíš to pro mě byla taková duševní hygiena.

V té době se mi v hlavě nakupila spousta věcí, měl jsem problém ve vztahu a hudebně jsem se cítil vyprahlý. Usoudil jsem, že vypnout si na měsíc mobil a jít do Santiaga bude dobré řešení.

Písničky vznikaly tak, že to, co jsem vymyslel, jsem si nazpíval na diktafon, a když jsem se dostal ke kytaře, pomohl jsem si s ní. Nechal jsem to potom uležet a loni vyšlo minialbum. Mezitím jsem některé písně vydal jako singly.

Změnila vás ta cesta?

Ano, určitě. Myslím si, že jsem na ní spoustu věcí pochopil. Pomohla mi uspořádat si myšlenky, k čemuž jsem potřeboval být sám. Zamyslel jsem se nad záležitostmi svého života, k nimž bych se asi jinak nedostal. Pokud jde o mou hudební tvorbu, i na ni měla ta cesta vliv. Prožil jsem svůj nejkrásnější měsíc v životě, a to se, myslím, na těch pěti písničkách projevilo.

FOTO: Warner Music

Jezdíte také hrát do různých evropských měst na ulici. Co vás na tom přitahuje?

Hraní na ulici je pro mě propojené s poutí do Santiaga. Vždy jsem chtěl zpívat anglicky, ale nikdy jsem si v tom moc nevěřil. Na té pouti jsem se v angličtině zdokonalil, protože jsem potkával lidi z celého světa, a chtěl-li jsem s nimi hovořit, musel jsem používat univerzální jazyk.

Hrát na ulici jsem začal poté, co jsem se vrátil zpět. Neměl jsem už problém zpívat anglické skladby, přestal jsem se stydět. Busking, tedy hraní na ulici, je něco, v čem jsem se našel, co mám rád a co beru jako dobrý způsob oddechu. Líbí se mi, že musíte vždycky začít od nuly a zaujmout lidi jenom tím, co předvádíte. Nikde vás neznají a o přízni rozhoduje, jestli zaujmete.

Dařilo se vám kolemjdoucí oslovovat?

Fungovalo to všude. Někdy jsem měl dokonce pocit, že se dostavil větší úspěch než v klubu, kde na mě přišli lidé, kteří věděli, kdo jsem a jaká je má hudba.

Nahrával jste písně na album Mapy i tam, kde jste vystupoval na ulici?

Mnohokrát. Asi čtyři měsíce jsem například nebyl schopen najít správný výraz pro zpěv v písničce Marilyn Monroe. Všechno bylo nahrané, ale ani jedna z asi dvaceti verzí zpěvu nebyla ta, za kterou bych si stál. Chyběla v nich ta správná pohoda.

A pak jsem hrál s Thomem Artwayem na ulici v jednom německém městečku. Večer nás jeden tamní občan pozval k sobě domů. Řekl, že má na zahradě karavan s výhledem na moře a že ho můžeme využít. V tom karavanu jsem vyndal mikrofon a na druhý pokus nahrál finální verzi zpěvu do Marilyn Monroe.

Kde jste ještě nahrával?

Jednu skladbu na Teryho chatě v Tatrách. Když je proti vám masív Vysokých Tater, cítíte svobodu času a čerstvý vzduch jako po letní bouřce. V srdci máte větší pokoru, než když stojíte ve studiu a musíte hlídat čas, který na nahrávací frekvenci máte.

Několik písniček vzniklo v kapličkách, kde je neskutečně krásná akustika. Ty písně mají podle mě až takový andělský nádech. Natáčel jsem i na pláži, někdy na hotelovém pokoji. Na té desce je patnáct skladeb a já chtěl, aby každá zněla trochu jinak.

Přitom jsem řadu z nich napsal už v letech 2013 nebo 2014. Obvykle dávám písním čas na to, aby dozrály. Často se k nim vracím a snažím se je vylepšit. Hudba to podle mě vyžaduje. Na desku jsem vybíral z pětačtyřiceti skladeb a můj producent Lukáš Chromek dodnes říká, že jsme ji možná měli udělat kratší.

FOTO: Warner Music

Na desce hostuje mimo jiné například zpěvačka Tina. Cestovala s vámi?

Kdepak. Cestou do Paříže mě ale napadla písnička a s ní i to, že by se do ní hodily takříkajíc exotické vokály. Snažil jsem se promítnout si hlasy zpěvaček, které znám a které takový výraz mají, a vyšla mi nejlépe Tina.

Zavolal jsem jí a poprosil, jestli by mi do písničky, kterou jí pošlu mailem, nazpívala vokály. No a zatímco já byl stále ve Francii, ona to ve studiu udělala. Vůbec jsme se nesetkali, jen mi poslala záznam svého výkonu.

Podobných okamžiků je na desce víc. Hosté jsou na ní proto, že jsem jejich hlas v té písni v hlavě slyšel. V jedné si zahrál na akordeon i můj bratranec Janko.

Může se vám hodit na službě Zboží.cz: