Článek
V případě Zločinu a trestu se obě linie ideálně protly v osobě českého režiséra, donedávna ředitele Činohry pražského Národního divadla, Michala Dočekala, který titul nastudoval se souborem renomovaného budapešťského divadla Vígszínház, k jehož kmenovým hostujícím režisérům patří, Zločin a trest je již jeho tamní čtvrtou inscenací. A jako předchozím, se i jí dostalo uznání odborné kritiky i diváků.
Dostojevského román adaptovala s Dočekalem dramatička Iva Klestilová. Na rozdíl od domácích inscenací (včetně legendární v pražském Činoherním klubu) se jejich text nekoncentruje tolik k osudu Raskolnikova a Soni, ale vytváří velkou fresku proplétající osudy všech stěžejních postav románu.
Tím se na jedné straně prohlubuje obraz společnosti, jež Raskolnikova a jeho čin formuje, na druhé ale tím, že všechny linie mají prakticky stejnou důležitost, vzniká dojem chladného odstupu, kde si divák k žádné postavě nevytváří osobní vztah.
Ten podporuje i scénografie dalšího člena Dočekalova českého týmu, Martina Chocholouška, jenž postavy zasazuje do obří bělostné haly připomínající i svým mobiliářem pitevnu či operační sál, stejně jako třeba televizní studio.
Stejně jako zcizovací efekty, kdy je příběh zčásti vyprávěn do mikrofonu právě nehrajícími, leč na scéně přítomnými herci, kteří se postarají i o vyluzování nejrůznějších doprovodných zvuků a efektů. Výraznou roli hraje i skvělá hudba Michala Novinského a černo-bílé kostýmy Sylvy Zimuly Hanákové.
Dočekal klade otázku po hranicích dovolujících jedinci připravit o život jinou lidskou bytost v širokém a aktuálním kontextu, zahrnujícím i zkušenost teroristických atentátníků a masové vraždění historie dávné i nedávné. Jeho inscenace je dokonale sestaveným a funkčním strojem, ale nebyla by působivá bez režisérovy detailní práce s herci a bez vynikajících hereckých výkonů všech třinácti aktérů, v čele s výborným Raskolnikovem Ákose Orosze.