Hlavní obsah

Krištof Kintera v Rudolfinu. Když v neklidné době rostou nervózní stromy

Právo, Kateřina Farná

Chcete vědět, jak se maluje světem? Ne, není to překlep. Krištof Kintera místo světlocitlivých materiálů namíchal paletu z elektroodpadů, věcí běžné (s)potřeby, dřevěných klacíků, polystyrénu, k tomu přilil kapku současné neurózy, přihodil strach z budoucnosti, aby to nakonec odlehčil černým humorem.

Foto: Milan Malíček, Právo

Z Kinterovy výstavy v Galerii Rudolfinum v Praze.

Článek

Kintera (1973) se nebojí jít na hranu, jak ukazuje jeho vizuální invaze v pražské Galerii Rudolfinum. Nazval ji Nervous Trees (Nervózní stromy), potrvá do 26. listopadu a vstup je zdarma.

Tam, kde v hromadě zašlého šrotu někdo vidí obtěžující bordel, Kintera spatřuje pnoucí se rostliny a životaschopnou hmotu v „sedimentu dnešní doby“, jak to sám nazývá. V jeho světě kvetou měděné cívky, v záhoncích rostou ponožky, v parcích tečou potoky plné základních desek z počítačů, majestátně se tyčí hory z praček, stromy nervózně podupávají, a kdyby potřeboval Buddha ještě jednou najít svoji nirvánu, cesta k ní povede za zpěvu Davida Bowieho mezi poletujícími polystyrénovými kuličkami.

Sediment dnešní doby

Výrazné postavě české výtvarné scény se podařilo neutlouct klasický prostor Rudolfina nesourodým čurbesem, ale integrovat ho přirozeně do krajiny z drátů a čipů a propojit ho s laboratoří podivínského botanika, sbírajícího třeba byliny živené motorem oprýskaného peugeotu.

Foto: Milan Malíček, Právo

Z výstavy Krištofa Kintery.

I když zdálky značná část instalace dílny vypadá jako chaotická změť bez ladu a skladu, pozorný návštěvník v tom ne-řádu rychle pochopí pravidla hry. Umělec poctivě přemýšlel nad sebemenším detailem, nad každým roztřepeným kabelem, aby byl v té správné poloze a na svém místě.

Kinterovo puntičkářství, v tom dobrém smyslu slova, asi nejvíc naznačují názvy jeho děl. Nejsou to rádoby vtipně úderné výkřiky, ale dávají každému jméno tak, aby mělo v té divočině své místo, aby to všechno dávalo smysl.

Tam, kde květák umí přemýšlet

Ti, kteří sledují Kinterovu tvorbu delší dobu, zklamaní nebudou. A nováčci budou mít dobrou příležitost vidět současné české umění v jedné z jeho nejpestřejších poloh. Autor se neopakuje, přirozeně pokračuje v tom, kde se cítí jistě (jako úvodní socha obřího lustru, který občas zasvítí).

Místo notoricky známých mluvících havranů a postav prevítů bušících hlavou o zeď v Česku poprvé prezentuje Public Jukebox, nechává filozofovat odlitky z květáků nebo větvičky modlit se směrem k Mekce, aby nakonec rozduněl poslední sál ždímajícími pračkami, kam kromě špinavých trenek můžete odhodit taky svou zaneřáděnou duši. Ostatně dílo se jmenuje Všichni chceme být čistí, což v realitě dnešních rasových půtek dostává o něco obludnější význam.

Foto: Milan Malíček, Právo

Krištof Kintera uprostřed apokalyptické krajiny z modifikovaného elektroodpadu.

Nejspíš si budete klást spoustu otázek – třeba jestli mohou být stromy, odvěké symboly klidu a rozjímání, vůbec nervózní? Netrapte se otázkami ani tím, že na některé neznáte odpověď hned na první dobrou.

Po zhlédnutí Kinterova rozsáhlého projektu možná začnete vnímat jinak i obyčejný květák a souseda, který se škodolibou radostí pere o půlnoci ve staré pračce, budete možná o něco míň nenávidět.

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám