V devadesátých letech jste stál v čele české kytarovky Ecstasy of St. Theresa, která byla velmi populární, vystupovala v zahraničí a byla v prestižních britských médiích. Podařilo se vám dosáhnout maxima možného?

Jsem přesvědčen, že nikoli. Byl to naopak jenom začátek. Stejně na to hleděla i britská vydavatelská společnost Go! Discs, se kterou jsme podepsali smlouvu na vydání pěti alb. Podmínky, které nám zaručovala pro každou další desku, byly v porovnání s těmi startovními mnohem výhodnější. Mohli jsme si užít větší rokenrol, plány byly velké. My jsme ale byli naivní a nezkušení.

V čem se to projevilo?

Když jsme přijeli podepsat smlouvu, zeptali se nás, kde máme svého právníka. My neměli ponětí, proč bychom ho měli mít, a oni nám vysvětlili, že nám nabízejí smlouvu, kterou přece nemůžeme bez právníka podepsat.

Anebo se nás ptali, kdo se stará o naši propagaci v tisku. To nás také zaskočilo, protože jsme měli pocit, že o tohle se stará vydavatelská společnost. Byl rok 1993 a my vůbec netušili, jak vyspělý hudební byznys funguje.

Hráli jsme vyšší ligu, než na jakou jsme byli z českého prostředí připraveni. S typickou českou švejkovskou náturou jsme si toho nevážili a sami jsme se tak připravili o štěstí.

Jan P. Muchow, zakladatel skupiny Ecstasy of Saint Theresa.

Jan P. Muchow, zakladatel skupiny Ecstasy of Saint Theresa.

FOTO: archív kapely

Litoval jste toho?

Bylo nám dvacet a vůbec jsme nevěděli, co se děje. Začali jsme hrát a rok nato jsme vydali desku, načež v dalším roce přišel zájem z Velké Británie a následující rok nás na letišti v Londýně čekali nějací lidé s cedulkami s našimi jmény a pak s námi podepsali smlouvu na vydání pěti alb ve Velké Británii.

Přišlo nám to přirozené, protože jsme si to takhle vysnili. Teprve zpětně jsme zjistili, že to nebylo normální a my měli obrovské štěstí. Nevážili jsme si ho ale, takže nemáme proč litovat.

Smlouvu jste však podepsali, ne?

Podepsali, ale nenaplnili. Když jsem později v roce 1994 už v kapele zbyl sám, přepsala se na mě. Ale doba nepřála. Rok 1994 byl pro společnost Go! Discs velice úspěšný, vydala například album Dummy od kapely Portishead, které bylo první v žebříčcích skoro na celém světě. V té společnosti ale dělalo jenom osm lidí, kteří to prostě kapacitně nezvládali.

Spojili se tedy s nadnárodním vydavatelskou společností PolyGram, která jim v dalších světových teritoriích pomohla za devětačtyřicetiprocentní podíl. Protože ale úspěchy pokračovaly, prodali to PolyGramu celé, jelikož jim připadlo důležité pomoci svým umělcům co nejvíce.

Já měl najednou smlouvu s vydavatelstvím, ve kterém z toho původního zbyla jenom recepční. Můj právník, kterého jsme sehnali na základě tehdejšího požadavku firmy, mi za čas poradil, abych požadoval plnění smlouvy ze strany vydavatelství dál, protože jsem mu neustále posílal demo nahrávky, které po mně chtěli.

To jsem udělal a on mi pak pomohl zařídit to tak, aby PolyGram od smlouvy odstoupil a já za to ještě dostal nějaké peníze. Ten právník byl ale dost drahý, takže to nebylo tak, že bych pak měl na deset let vyděláno.

Funguje kapela Ecstasy of St. Theresa dál?

Fungování není ideální označení, ale existuje. Jen naše aktivita moc velká není.

Kdy jste se začal věnovat komponování filmové hudby?

Někdy v roce 1995 se mi začali ozývat různí lidé z umělecké branže s tím, že se jim líbí tvorba mé kapely a rádi by podobnou hudbu měli u svých filmů. Nejdříve jsem napsal něco pro studentské filmy a v roce 1996 přišel snímek Šeptej. V něm jsem si i zahrál, ale především to byl start mé dráhy tvůrce filmové hudby.

Muzika, kterou jste napsal do filmů, je velmi různorodá. Někdy je elektronická, jindy rocková či jemně akustická. Podle čeho se rozhodujete v tom, jak ji pojmete?

Vždycky si o to řekne film sám. Když jsem skládal hudbu pro Samotáře, cítil jsem, že ten film vyžaduje spíše zpívané skladby. Když jsme zkusili udělat něco se symfoniky, najednou film ztěžkl a vůbec to nefungovalo. Naopak ve filmu Ve stínu zase nefungovalo nic jiného než symfonická scénická hudba.

Hlavní postava filmu Václav má lehkou mozkovou dysfunkci. Je nekontrolovatelná, ale zároveň velmi jemná a citlivá. Dlouho jsem přemýšlel, jaký nástroj by to mohl svou zvukovou podstatou vystihnout, a nakonec jsem zvolil skleničky. Sklo je křehké, průhledné a krásné, v určitých případech ale dokáže i zabít. To mi pomohlo začít hudbu k tomu filmu psát.

Někdy je ale vymýšlení hudební nálady dlouhodobější proces a první pokus není ten správný. K práci na filmu jsem většinou přizván už v době, kdy vzniká scénář, takže o tom mohu naštěstí dostatečně dlouho přemýšlet.

U jakých nástrojů vzniká vaše filmová muzika?

To je různé. Někdy u piana, jindy u kytary, také ale třeba od rytmu anebo s myšlenkou, což byl případ těch skleniček.

Jakou funkci má podle vás filmová hudba?

Film je většinou vyprávění příběhu, v němž děj posouvá dialog nebo nějaká hraná akce. Filmová hudba je z mého pohledu vypravěčem emocí. Jako její autor nemusím nic popisovat, spíše se snažím vyjádřit, co představitelé rolí právě cítí.

Chci, aby divák skrze hudbu cítil to, co cítí postavy ve filmu, aby snáze rozuměl jejich motivacím, aby věděl, že když se například v Americké kráse dívá na igelitový pytlík, tak se nedívá jenom na něj, ale že to ve vyjádření filmařů něco znamená.

V pátek 25. srpna na festivalu Soundtrack Poděbrady skladby z alba, tedy vašich filmů, představíte naživo s novou kapelou The Antagonists. Co tento projekt ve vaší kariéře znamená?

Loni jsem se na festivalu v Karlových Varech setkal s Michalem Dvořákem, který Soundtrack Poděbrady pořádá. Když jsem mu odhalil svůj záměr hrát živě svou filmovou hudbu, řekl mi, že je to koncert přesně pro Soundtrack Poděbrady, a pro celou věc se strašně nadchl. Dohodli jsme se nakonec, že tam odehrajeme světovou premiéru.

Idea živého provedení byla pro vznik celého projektu klíčová, protože naprostá většina mé filmové tvorby nikdy z pódia nezazněla. Když jsem postupně tuto myšlenku řešil s kolegy, kteří se na jednotlivých filmových projektech spolupodíleli, zjistil jsem, že se nabízí možnost koncertovat s tak fantastickými hudebníky, jako jsou Marek Doubrava, Ema Brabcová, Václav Havelka, Marie Dorazilová, Jenovéfa Boková nebo Honza Janečka.

Později jsem o vznikajícím projektu mluvil s producentem Supraphonu Michalem Mákou a on přišel s návrhem vydat album.

Budete po vystoupení v Poděbradech koncertovat dál?

Do poděbradské premiéry jsem záměrně nechtěl žádné další koncerty domlouvat. Hrát budeme, nejbližší vystoupení ale proběhnou nejdříve na jaře příštího roku a pokračovat by měla na filmových i hudebních festivalech.