Článek
Letos jste vydali sedmé album Damage and Joy. Vychází devatenáct let od předchozí desky Munki. Kdy jste se odhodlali ho natočit?
Přemýšleli jsme o tom od chvíle, kdy jsme se dali znovu dohromady. Natočit nové album bylo v plánu od začátku. Z různých důvodů trvalo dlouho, než se to skutečně stalo. Hlavní důvod byl můj strach. Obával jsem se vrátit do studia. Vznik alba Munki, jež jsme nahrávali v devadesátých letech před tím, než jsme se rozpadli, pro mě byl extrémně obtížný.
V té době jsem nevycházel dobře se svým bratrem Williamem. Ve studiu jsem se v podstatě nervově zhroutil a rozbilo to kapelu. Chvíli po vydání jsme skončili. Takže jsem byl z představy dalšího natáčení nervózní a vymýšlel jsem si různé důvody, abych to odložil.
Zároveň jsem si ale přál další desku natočit. Uplynulo několik let, lidé se pořád ptali, kdy něco nahrajeme. Řekl jsem si, že bude asi lepší, když se do toho strašáka pustíme.
Co vám pomohlo překonat strach?
Vlastně nic, bál jsem se pořád. Celou dobu. Ale věděl jsem, že potřebujeme nahrávat. Potřebovali jsme zjistit, že to pořád dokážeme. Jednoduše jsem si přál mít nové album. Jsme kapela a zdálo se nám divné nic nenatáčet. Je to naše práce. Také nás pak napadlo, že zkusíme pracovat s producentem. Nikdy dřív jsme ho neměli.
Říkáte, že jste se celou dobu bál. Chvíle, kdy byste si to nahrávání užíval, nepřišla?
To ne, protože já si nahrávání vlastně neužíval nikdy. Řekl bych spíš, že to nebylo tak bolestné, jak jen mohlo být. V dobách, kdy jsem nebyl zadobře s bratrem, jsem si nahrávání vůbec neužíval. Teď jsme spolu ale vycházeli dobře a z tohoto pohledu bylo vše v pořádku.
Ve studiu je pořád příliš v sázce. Vcházíte do něho s určitou představou, jak má nahrávka znít. Ve vaší hlavě zní dokonale. Vše je jen otázka převedení hudby z vaší hlavy na nahrávací zařízení. Ale není to lehké, v podstatě to nikdy nedokážete udělat přesně tak, jak jste si to představovali. Proto mě to moc nebaví.
Když srovnáte The Jesus and Mary Chain v roce 2017 a v polovině sedmdesátých let, kdy vyšla vaše první alba, jaký vidíte největší rozdíl?
Na povrchu je mnoho rozdílů: jsme starší, vypadáme jinak. Ale pokud jde o důvod, proč tohle chceme dělat, je to v podstatě stejné. Neměli jsme rádi hudbu, kterou dělala většina ostatních lidí, a proto jsme chtěli dělat dobrou hudbu. Takovou, která by lidem ukázala, jak se to dá dělat. To byla vždycky naše hlavní motivace k tvorbě.
Pořád se o vás píše, že jste byli naštvaní mladí muži. Na co jste se hněvali?
Štvala nás řada věcí. Tak to chodí, když jste mladí. Jako dětem a teenagerům se vám svět zdá skvělý, ale když začnete dospívat, uvědomíte si, jak pomatené místo to je. Začne vás děsit, že věci nejsou tak, jak byste si je přáli mít. Myslím, že takovou fází si projde většina lidí.
A co se týká hudební scény, nenáviděli jsme hudbu, kterou jsme slyšeli z rádia. Byli jsme frustrovaní a snažili jsme se to měnit. Jedinou cestou pro nás bylo pokoušet se o lepší hudbu. Zkoušet vytvářet něco jiného.
Působíte na mě jako plachý a introvertní člověk. Jak se stalo, že jste se stal zpěvákem hudební skupiny?
Opravdu jsem velmi stydlivý, na pódiu pokaždé zápasím sám se sebou. Ten příběh jsem vyprávěl mnohokrát a lidé mi ho nevěří. O roli zpěváka jsme si házeli korunou a já prohrál. Tehdy jsem byl beznadějně stydlivý, a jsem dodnes. Nejsem frontman, není to pro mě přirozené. Tehdy jsem se s tím uměl vyrovnat jen tak, že jsem se neuvěřitelně opil. Časem jsem došel i k drogám.
Dnes už je to lepší. Dokážu odehrát koncert bez toho, abych se předem zřídil. Přestal jsem se snažit být někým, kým nejsem. Vždycky jsem se snažil být jako třeba Iggy Pop, ale nikdy se mi to nedařilo. Přestal jsem se snažit a už jsem prostě sám sebou. Například mám problém mluvit k publiku. Hodně lidí si myslí, že jsme nafoukaní, ale my jsme prostě jen nesmělí.
V počátcích kariéry bývaly vaše koncerty poměrně divoké a několikrát skončily předčasně, protože se příliš zvrhly. Jak dlouho ta éra trvala?
Dvakrát se stalo, že koncerty skončily po chvíli kvůli výtržnostem. Nicméně v podstatě celý rok 1985 byla na našich koncertech chaotická atmosféra a nám to bylo naprosto ukradené. Rozhodně jsme neměli pocit odpovědnosti za to, že si lidé zaplatili, aby viděli rockový koncert. Na to jsme kašlali, dělali jsme to pro potěšení. Hráli jsme, cokoliv nás napadlo.
Někdy od nás lidi slyšeli jen půlhodinu zpětných vazeb. Někoho to nadchlo, jiní byli vytočení. Vlastně hodně lidí to vytáčelo. Dospělo to až k těm výtržnostem. Tehdy nám došlo, že už to nemáme pod kontrolou, už to nebyla zábava. Na šest měsíců jsme zmizeli ze scény a doufali, že všechny ty násilnosti se vytratí. Když jsme se pak po čase vrátili, bylo to naštěstí zapomenuto. Od té doby lidé na naše koncerty chodí, aby si užili hezký večer.
Říkal jste, že jste nenáviděl hudbu, kterou v osmdesátých letech hrála z rádia. Platí to dodnes?
Já novou hudbu už skoro neposlouchám. Jsem z ní příliš často zklamaný. Navíc mám doma tisíce alb, žádná nová nepotřebuju. Mám problém, že když poslouchám něco nového, slyším v tom všechny ty kapely, které daného interpreta ovlivnily. Jasně, všichni se něčím inspirují, ale musí k tomu vždy přidat něco ze sebe. A u nových umělců často nic nového nenacházím.
Jaký druh umění vás tedy dokáže potěšit?
Hodně čtu. Rád bych napsal knihu, ale nikdy jsem to nezkusil. Ovšem myslím, že to by mi asi šlo. Dřív jsme hodně přemýšleli o tom, jaké by to bylo točit filmy, ale skončilo to jen u pár videí. Je to stejné jako s psaním, jsem na tyhle věci moc líný.