Tentokrát se organizátoři neomezili pouze na fotografické akty a naplnili pražskou Galerii Opletalka i obrazy, kresbami, grafickými listy, skulpturami či drobnými plastikami více než čtyř desítek tvůrců.

Při vstupu do interiéru příchozího okamžitě zaujme obří dřevěný prostorový objekt ze dřeva. Ľudovít Bari jej nazval Nebeská hudba – Venuše a hmotnou formou vyjádřil to, co by mělo být duchovní podstatou výstavy. Totiž vyjádření krásy jakoukoli formou.

V tomto případě spojením smyslných křivek nahého ženského těla a ušlechtilého tvaru hudebního nástroje.

Nahota nesmí být sprostá

Nejpřekvapivějšími díly jsou bezpochyby erotické grafické listy malíře Maxe Švabinského, známého spíše coby autora bankovek či portrétu Julia Fučíka. Na výstavě lze zhlédnout jeho odvážné scény s výrazným erotickým motivem.

Max Švabinský - 69, lept.

Max Švabinský - 69, lept.

FOTO: katalog výstavy

Druhým překvapením jsou černobílé fotografické akty herce Hynka Čermáka. Ten bývá velmi často ztotožňován s filmovými postavami drsných policistů, ovšem coby umělec tento stereotyp výrazně poopraví. Jeho ženy působí jako chladné sochy, kterých se nahota vlastně ani moc netýká. Díky tomu se vizuální dojem posouvá spíše k symbolickému významu.

Čermáka zajímá také detail, nepotřebuje dávat na odiv nahotu v celé komplexnosti. Stačí mu jen naznačit, protože počítá s divákem, který si dokáže domyslet a pochopit ideu po svém.

Nadsázka i karikatura

Chce jít podobnou cestou, kterou už před ním prošlapali Taras Kuščynskyj, Ladislav Postupa, František Dostál, Jan Parkman nebo Vasil Stanko. Všichni tito tvůrci, jejichž práce jsou na výstavě k vidění, přistupují k nahému tělu s ostýchavým respektem a s určitou úctou. Dobře vědí, že nahota nesmí být výrazově sprostá, prvoplánově ordinérní a nezajímavě lascivní. Vzalo by jí to křehkou poetiku uměleckého aktu, jenž překonává duchovní plochost pornografie.

Celkové vyznění výstavy odlehčují drobné plastiky Jiřího Pošvy. Figurky jeho mužů a žen, oddávajících se milostným hrátkám, nepřipomínají antické sochy. Obézní těla, jejichž tukové polštáře se o sebe třou a pomáhají vytvářet zvláštní sousoší, je třeba chápat jako nadsázku a určitou karikaturu.

Josef Mžyk - Žluté punčochy, akryl.

Josef Mžyk - Žluté punčochy, akryl.

FOTO: katalog výstavy

Například soška nazvaná Zlo je tučná žena s klaunským nosem a klackem v ruce. Když se něčeho bojíme, děláme si z toho legraci, to je Pošvův recept na přežití.

Podobnou nadsázku mají v sobě také popartové akryly Josefa Mžyka. Ačkoliv dámy vystrkují z plátna do prostoru vnadné křivky, přesto díky komiksové abstrakci a jedovaté barevnosti cítíme, že to není myšleno smrtelně vážně.

Nebrat erotická umělecká témata až tak vážně, to je, oč tu běží. Teprve potom lze k takto pojatým dílům najít tu správnou cestu. Vždyť lidské, tedy naše nahé tělo, je přece věčnou inspirací všech možných druhů umělecké tvorby.

V rámci přehlídky Akta Erotika probíhá i doprovodný program. Komentovaná prohlídka je například naplánovaná na 10. srpna, křest katalogu výstavy proběhne 17. srpna, křest knihy fotografa Františka Dostála Jak jsem potkal Evy 7. září a závěrečná aukce vybraných uměleckých děl 23. září. Všechny akce začínají v 19 hodin.