Hlavní obsah

Malíř Libor Vojkůvka: Nejlepší je panenské plátno

Právo, Miroslav Homola

Jako by přišel z jiného světa. Nejspíš z pohádky. Odhadem 165 centimetrů výšky, ovšem s šedivým vousem nejméně třicet čísel dlouhým spleteným do tenkého copu, dole na nejužším konci svázaným šňůrkou, která mohla být kdysi černá.

Foto: Miroslav Homola, Právo

Libor Vojkůvka ve svém ateliéru.

Článek

Doslova září všemi barvami. Bos (boty nepoužívá, dokud nezačne mrznout) vybíhá z domku, jehož nedokončená sgrafita dávají tušit, kdo v něm bydlí. Malíř Libor Vojkůvka, jehož osobitý styl obdivují sběratelé umění bez nadsázky po celém světě. Ceny jeho pláten s fantaskními výjevy, kde nikdy nechybí kus přírody, začínají často na stovkách tisíc a jsou v galeriích málokdy k mání. Šestimístné sumy za ně nejsou výjimkou.

Přesné tahy s dokonalými konturami zobrazovaného, kdy plastičnost postavám dává nejen svým mistrovstvím, ale i technikou opakovaného překrývání olejových barev v mnoha vrstvách. Také proto trvá dokončení každého plátna až několik let.

Každá místnost jeho domu je jako muzeum kuriozit. Hudební nástroje, v rámech vystavené bankovky stovek států, které Vojkůvka již navštívil, smaltované cedule. V kuchyni na policích vyskládané a pečlivě popsané dózy s fazolemi, boby, slunečnicemi, hrachem, vikví a pak desítkami exotických bobulí, jejichž domoviny jsou bůhvíkde.

„To jsem se rozhodl udělat zásobu semen, až jednou světu dojdou, tak bude Vojkůvka dobrý,“ směje se a vysvětluje, proč má v domě málo ze svých proslulých sbírek brouků a motýlů.

„Hodně jsem toho rozdal. Měl jsem – a ještě i mám – vzácné kusy, tak ať se z toho radují i ostatní. A vlastně je už moc na svých cestách nesbírám. Už se mně to nechce preparovat. To je vždycky dlouhodobá záležitost, o to víc se dívám a přírodu pozoruju,“ dodává.

A co vlastně bylo dříve, brouci, nebo malování? „Jednoznačně brouci. Už nevím, kolik mi tehdy bylo, možná tři čtyři roky, když táta mně a mému staršímu bratrovi koupil takovou dětskou síťku na motýly. To byl ten nejlepší dárek, který jsem mohl dostat. Bylo to v Rychlově u Bystřice nad Hostýnem. Kvetly louky a na nich bylo plno bělásků, žluťásků a mnoho dalších. To byla má první hračka a to mi zůstalo dodneška,“ vysvětluje.

„S malováním jsem začal koketovat až po vojně. Kupodivu už tehdy jsem začínal se stylem, který používám dodnes. Vždycky když jsem zkoušel to změnit nebo malovat rychleji, tak to pokaždé ztroskotalo. Teď už vím, že pro mě je nejlepší vždycky panenské plátno, ta kupuju zásadně ve Vídni v nejvyšší kvalitě, stejně jako olejové barvy. Podklady, tedy podmalby, si také připravuji sám, což mnoho malířů, kteří se prodávají, dávno nedělá. No a pak to chce pár let trpělivosti a je to,“ říká se smíchem samouk, jehož styl se někdy přirovnává k technice a stylu Hanuše Sweigera.

„Říkají o mně, že jsem naivní malíř. Je mi to jedno, ale sám si to nemyslím. Vše, co na obrazu mám, je reálné, i když těm věcem a postavám dávám jaksi duši po svém,“ tvrdí. Poznamenává, že mu ani nevadí mnozí, kteří se ho snaží napodobovat.

„Každý galerista pravého Vojkůvku pozná, tak co si víc přát,“ dodává s tím, že si je vědom své ceny.

„Za hodinu práce si vydělám i sedm tisíc, ale průvodci na Borneu nejsou zadarmo,“ vysvětluje, za co většinu výdělků utrácí.

Před plátny sedí denně deset hodin, odskočí si vždy jen na hodinku na oběd do oblíbené hospody, bos a bez převlékání. Jede tam autem, řidičák má teprve čtyři roky. Vždy má rozmalováno několik obrazů najednou.

„Musím to tak dělat, cestování je drahé. A i když si nechávám v týdnu od malování den volna, vždycky přijde čas, kdy mi začne před obrazem šibat a já musím vyrazit. Teď to třeba bude Gruzie na pár týdnů. Už se moc těším, pojedu tam s partičkou přírodovědců,“ dodává Vojkůvka.

Reklama

Výběr článků

Načítám