Při natáčení Cesty ven poznal Václav mezi jinými romskými neherci Julia Oračka, který ho svým charismatem okouzlil natolik, že se mu rozhodl věnovat samostatný film. Dokonce ho pro natáčení Skokana dostal na podmínku z výkonu trestu. Příběh, který mu vymyslel, je však z jeho dosavadních snímků na romské téma nejslabší. Vyslal svého hrdinu opět na cestu, tentokrát to však není cesta životní, ale pouze ta, kterou v kinematografii označujeme jako road movie, tedy film na cestě.

Mladý muž vychází z vězení a neví co se sebou. Nechce už prodávat drogy, dokonce připustí, že než to, radši by si snad i našel práci, ale tento bláhový nápad záhy opouští. Náhodou se totiž dozví, že na filmovém festivalu v Cannes dostal cenu jistý neherec, opilec a dareba, a stal se díky tomu zazobanou hvězdou. Když on, proč ne já? řekne si naivní mladík a vyrazí stopem na Azurové pobřeží…

Začátek cesty má humor a spád, mladíkovo setkání s bývalým romským pasákem hned na začátku je vlastně vrcholem filmu, když mu na otázku „Umíš aspoň abecedu?“ odpoví, že částečně, a v celé této nejvtipnější scéně jasně odhalí, jak dokonale je jeho sen nesplnitelný. On sám je vlastní náturou předurčen jen ke snění o dívce, která ho opustila, a k věčným útěkům před zodpovědností.

Držet palce? Není proč

Za celou cestu se mladík ani trochu nezmění, peníze si obstará jen jedinkrát pracovním pokusem, jinak buď zpíváním s nataženou rukou nebo krádežemi. Ještě v Cannes může diváka pobavit jeho údiv nad tím, že se hvězdou z ničeho nic nestane, ale pak už se po celou dobu filmu jen opakuje totéž.

Václavovu hrdinovi není důvod držet palce, neboť není k čemu, a není důvod se o něj strachovat, protože se mu nic špatného – kromě vlastní neschopnosti postavit se k životu čelem – neděje.

Vše, co se za celou dobu stane, je postaveno na nevysvětlených náhodách, logika nemá v příběhu místo, postavy se zjevují jen podle potřeb posunu vpřed k nalezení milované dívky, která se v Itálii spokojeně živí prostitucí, ale až nepochopitelně nevzrušeně opustí svůj post a pasáka a k přidá se mladíkovi na cestě.

Václav a jeho štáb včetně (ne)herců se na výletě do festivalového Cannes i do Itálie nepochybně dobře bavili. Ale jak to tak bývá, oč víc se baví filmaři, o to méně se pak baví kino. Nuda z opakování se vkrádá s neochvějnou jistotou a v ní si divák může jen klást nekonečné a nezodpovězené otázky – kde se vzal v Itálii dívčin strýček, jak ji mafiáni mezi ostatními prostitutkami našli, proč se ani jeden z obou mladých lidí, kteří se rozhodnou zůstat v Itálii a dál se živit prostitucí a krádežemi, po setkání ani slůvkem nezmíní o malé dcerce v českém dětském domově, když i o ní hlavní hrdina na své cestě snil?

Skokan je film zručně natočený, nabídne hezké turistické záběry, přesto mu na pohled chybí jiný důvod k existenci než právě přiznaná touha Petra Václava „natočit něco“ s Juliem Oračkem. Teprve když on sám po projekci vypráví svůj příběh, člověk jednak zalituje, že právě ten neviděl, a také si může říci, že alespoň jednomu člověku Skokan pomohl, což se o každém českém filmu říci nedá. Julius Oračko se totiž ve skutečnosti díky natáčení lepším člověkem stal, poctivě se živí dost těžkou prací a vede řádný spokojený život.

Kolika jiným však k tomu může Státní fond kinematografie, Česká televize a další, kteří film podpořili, pomoci?

Celkové hodnocení 40 %