Článek
Letošní ročník přehlídky přinesl nevídané vyvrcholení. Bylo jím Smíření, poslední část triptychu dramatika Tomáše Vůjtka a režiséra Ivana Krejčího o neurastenických bodech nedávné české historie v Komorní scéně Aréně.
Úplně nakonec budou už ale zase smířenými bojovníky užívajícími si klidné stáří
Naplno problém žití v námi zostřované represi vyhřezl v osudech Rudolfa a Josefy Slánských v úvodním dílu S nadějí, i bez ní aneb Milovali jsme Sovětský svaz, a zároveň jsme se ho báli. Ve Slyšení o Adolfu Eichmannovi se Češi, respektive jejich chování za války, ocitli ve druhém plánu.
Obě části jsou tlumočené prostředky krutě sarkastického kabaretu. Přispěly scéně rozhodující měrou k dvojnásobnému zisku titulu Divadlo roku. Slyšení pak obdrželo Ceny divadelní kritiky (dříve Alfréda Radoka) za rok 2015 takřka ve všech kategoriích. Jen Velvet Havel pražského Divadla Na zábradlí dosáhl rok před ním na víc.
Smíření se stává hned s premiérou majstrštykem. Je úžasnou, ale už zase varovnou féerií o účtování Čechů s poraženými Němci. Připomíná stovky bez soudu popravených a ve jménu běsnivého revanše bestiálně zavražděných obyvatel Sudet a českých měst, ať už to bylo v Českých Petrovicích, Přerově, Lanškrouně či Ostravě. V dimenzi naléhavé sebereflexe generace vnuků rozšiřuje divadelní účtování v inscenacích 32 hodin mezi psem a vlkem Činoherního studia Ústí nad Labem nebo Dechovka pražských Vosto5 o tragédii v Domaníně na Jihlavsku, které už byly na českých scénách uvedeny.
Ve fakty nabitých příbězích Funkcionáře, Partyzána a Vojáka, které v proměnách poválečné epochy představují Marek Cisovský, Michal Čapka a Josef Kaluža, oživují v nenávist proměněné poraženectví prezidenta Beneše o „vylikvidování německého problému“ a z balkónu Nové radnice jím pronesenou paličskou výzvu k divokému odsunu brněnských Němců.
Proti těmto excesům stojí v inscenaci tragédie německé rodiny Otce, Bratra a Sestry (Vladislav Georgiev, Štěpán Kozub, Pavla Dostálová), která žije na samotě u lesa ještě s Hitlerovým portrétem na stěně a vlajkou třetí říše ve skříni. A pak k ní vtrhli ti tři zastupující rudé gardy, Svobodovy rudoarmějce a příští Státní bezpečnost.
Později se stejně mnozí požrali mezi sebou, usvědčujíce se z kolaborace, zametání stop a z vlastních selhání.
Kdo neskáče, není Čech
Na předscéně zpívá a tančí pět mužů a žena – v krojích Libuše, Oráče, Bivoje, Václava, Žita, Jánošíka i pracujícího lidu, dělníků, rolníků, občanů, nositelů tradice, holoubků a holubic míru. Úplně nakonec jsou už ale zase smířenými bojovníky užívajícími si klidné stáří. Jenom se všichni pohádají o obraz Dědictví po dědovi ukradený v chalupě vyvražděné německé rodiny.
Ve Smíření ubylo ironie a stejně jako v připomenutých inscenacích v Ústí či Praze přibylo úsilí být už zase konečně součástí Evropy, ne nenávidících se válečných i poválečných bloků. Tato inscenace je aktuálním hlasem.