Jeho výtvarnou cestu ovlivnil především obdiv ke grafice, bezpochyby i studium sochařství u Jana Laudy, Karla Pokorného a Karla Hladíka. V neposlední řadě také seznámení s díly Mondriana, Rothka i Kupky, které mohl naplno vstřebat až v nizozemské emigraci. Vliv na utváření definitivního směru mělo také členství v Klubu konkretistů, jejž spoluzakládal v šedesátých letech.

Tato na první pohled nesourodá východiska se u něj protnula a vytvořila zcela originální hmotnou, ale i duchovní výslednici. Způsob, jakým pracuje s určitým geometrickým tvarem, je obdivuhodný. I když je v podstatě omezen pouze přímkou, úsečkou, trojúhelníkem, čtvercem nebo obdélníkem, dokáže do takto vymezeného i omezeného území suverénně vstupovat. A vstupuje do něj navíc zcela dobrovolně. Může si to však dovolit, protože velice dobře ví, jakým způsobem se bude na dané ploše výtvarně projevovat.

Když se blíže zaměříme na velkoformátové akryly, zjistíme, že redukce tvaru na samu podstatu křivky není z nouze ctnost pro to, aby zakryl svou nejistotu v oblasti klasické malířské techniky. Schopnost pracovat s figurou či konkrétním tématem můžeme koneckonců na výstavě posoudit u jeho grafik.

Tvarový minimalismus je pouhým esenciálním východiskem, které však musí pozorovatel dešifrovat a pak si ho zpracovat po svém.

Proto mají některé obrazy jakoby nedodělané okraje. Díky tomu totiž významově přetékají do okolního prostoru a mohou s ním smysluplně koexistovat. V tom výtvarník nezapře sochařskou průpravu, protože k obrazu nepřistupuje jako k pouhé nabarvené ploše, ale modeluje ho a plasticky vkládá do rozprostraněnosti okolního světa.

Na Rajlichovu tvorbu si neumějí u nás udělat jasný názor odborníci ani laická veřejnost. Proto vystavuje v Čechách zřídka. Podstata jeho děl totiž svádí k určité duchovní meditaci nad geometricky rozřezaným prostorem. To sice vytváří žádoucí vnitřní napětí, ovšem zároveň i problém, jak výsledný dojem esteticky definovat.