Hlavní obsah

Monstrum připomíná osud sochaře Švece

Právo, Eva Vejdělková

Televizní film Monstrum režiséra Viktora Polesného připomněl včera na ČT 1 tragický osud respektovaného sochaře Otakara Švece (hraje ho Jan Novotný), který na počátku 50. let ke svému překvapení vyhrál soutěž na stavbu Stalinova pomníku v Praze na Letné, známého později jako „fronta na maso“.

Foto: Česká televize

Jan Novotný jako sochař Otakar Švec s modelem Stalinova pomníku ve filmu Monstrum.

Článek

Nabídka, která se neodmítá a z níž mohl zaskočený sochař na počátku 50. let vycouvat leda tak „nohama napřed“, mu však život stejně zničila, a nakonec ho i vzala jak jeho ženě, tak jemu samotnému. Manželka (Zuzana Stivínová) spáchala sebevraždu ještě před dokončením sochy a on sám rok poté, krátce před jejím odhalením. Obrovská masa žuly, která se měla z vůle československých soudruhů stát největší sochou v Evropě, byla jen o několik let později odstřelena.

Drama režisér natočil podle vlastního scénáře napsaného na základě knihy Rudly Cainera Žulový Stalin a vypráví v něm příběh, v němž od počátku nemá hrdina proti stranické mašinérii žádnou šanci. Nabídku nemůže odmítnout ani se z ní nějak vylhat – a později se ukáže, že nedokáže ani popřít sám sebe, když ho vynucená stavba monstrózní sochy začne pohlcovat. Jeho postupný pád nakonec těžce poznamená i jeho manželství. Stále osamělejší žena, pronásledovaná spolu s ním hanlivými anonymy a opovržením sousedů, ztratí vůli žít.

Scénář propojuje Švecův autentický příběh s osudy dvou studentů akademie, z nichž jeden se stává jeho asistentem při stavbě pomníku (Martin Kraus) a zároveň platonickým obdivovatelem jeho manželky. Druhý (Vladimír Polívka) čím dál naléhavěji pociťuje vzdor proti režimu, ale jeho touha po svobodném životě skončí rovněž tragicky.

Polesného příběh je působivý v niterných momentech, kdy spolu s rostoucím žulovým monstrem divák vnímá sílící všudypřítomný tlak, který postupně drtí životy všech postav, kdy události nevyhnutelně směřují k temnému konci. Přináší však i problematická místa, hlavně chvíle, které se snaží stručně vystihnout dobu.

Některá řešení vyznívají schematicky, ať už jde o scény s mladou zapálenou komunistkou, nebo třeba procházku Švece s asistentem pod Žižkovou sochou na Vítkově. Bohužel ubírají filmu na živosti a věrohodnosti právě ve všedních, drobných okamžicích.

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám