Článek
Podle svých slov se chtěl vrátit prostřednictvím vytvořených snímků proti proudu času do padesátých a šedesátých let minulého století proto, aby dosáhl na podstatu ženské krásy.
Je to bezpochyby dobrá taktika, protože krásky typu Jane Birkinové, Brigitte Bardotové, Michelle Philipsové či Sofie Lorenové jsou i v dnešní době považovány za bohyně skutečného erotična. Autor si vybral modelky podobných typů, oslovují ho především smyslně plné rty, výrazné oči a trochu fatalistické tváře.
Davida Mináče nezajímají předimenzované dekolty, tetování nebo piercing v jazyku.
Černobílé snímky dýchají atmosférou zlatých šedesátých let. Dívky připomínají filmové hvězdy, které se procházely v bájných dobách po červených kobercích na festivalu v Cannes. Dáma v černém cylindru si v sobě nese takřka aristokratickou noblesu, jiná kráska v kožešinové čepici připomíná ledovou královnu nebo hrdou carevnu.
Mináč nechápe ženskou krásu jako prvoplánovou ordinérnost výrazu
U barevné fotografie jde tvůrce dvěma cestami. Ta první zavádí do hájemství modelingové estetiky. Každá ze zobrazovaných krasavic se proměňuje ve femme fatale. Jedna skrývá krásné velké oči za vějířem, druhá má rudá andělská křídla, zatímco ta třetí se opírá o ruku plnou náramků a rentgenuje nás očima. Tři grácie coby moderně zpracované klasické téma.
Ženská krása v pop artovém balení.
Druhá estetická cesta zavádí do říše popartové nadsázky. Záměrně předimenzované barevné plochy akcentují ženskou vyzývavost rudých rtů, nebezpečnost očí dravé šelmy nebo přitažlivost vln rusých vlasů.
David Mináč nechápe ženskou krásu jako prvoplánovou ordinérnost výrazu. Nezajímají ho předimenzované dekolty, potetované paže nebo piercing v jazyku. To pro něj představuje příliš transparentní a lascivní uchopení daného tématu. Jeho zajímá především určitá tajemnost i pomyslný dialog mezi obrazem a pozorovatelem. Nutí ho zapojovat fantazii a ptát se, kde má na konkrétní fotografii onu smyslnost, vzrušivost či krásu vlastně hledat.