Článek
Takový byl román Hluk padajících věcí, který česky vyšel před dvěma lety a v němž ukázal, jak obchod s drogami během éry narkobarona Pabla Escobara dodnes v Kolumbii ovlivňuje životy jeho vrstevníků.
Popsal v něm svět dealerů i narkomanů, policistů bojujících s touto hydrou, to ano. Především se však zaměřil na to, jak drogy ovlivnily nebo přímo zformovaly život celé generace, jak rozkládaly jeden běžný život a osud po druhém.
Obal knižní novinky Kolumbijského prozaika Juana Gabriela Vásqueze.
Nyní nakladatelství Paseka a překladatelka Anežka Charvátová nabídly román Reputace (184 stran, 249 Kč). K jeho vzniku Vásquez řekl, že ve třicátých letech žil v Kolumbii vlivný karikaturista Ricardo Rendón. Jednoho dne zašel do restaurace, objednal si pivo a zastřelil se. Dodnes se neví, proč. S touto legendou se měří hrdina románu, pětašedesátiletý kreslíř a karikaturista Javier Mallarino. Je to žijící legenda kolumbijské politické satiry, člověk, jehož pero má už léta moc rozhodovat o osudech druhých, a denně promlouvá v novinách.
Jeho heslem je Žihadlo napuštěné medem!
Jeho heslem je Žihadlo napuštěné medem! A opravdu, s přesvědčením o vlastní neomylnosti a ostrosti pohledu kreslil karikatury politiků, ovlivňující veřejné mínění. Ocenění státním vyznamenáním ho přivede ke zpytování svědomí. Nejen ve vztahu k manželce Magdaleně, rozhlasové herečce, jejíž hlas přezdíval jako mluvící violoncello, ale i ke dceři Beatriz.
Před osmadvaceti lety, když se odstěhoval od ženy, hostil v horském domku dcerku a stejně starou spolužačku Samantu Lealovou. Během oslavy děti nepozorovaně dopily zbytky ze skleniček alkoholu a zmoženě usnuly. Otec Samanty si pro dceru přišel, a když ji viděl opilou, obvinil Mallarina ze sexuálního zneužití. A on, protože se právě setkal s neoblíbeným poslancem konzervativní strany Adolfem Cuéllarem, který ho poníženě požádal, aby na něj nebyl tak přísný, uveřejnil druhý den jeho karikaturu s doslovem: Nechte děvčátka přicházeti ke mně. Poslancův život se zhroutil a on spáchal sebevraždu...
Díky razantní, už dospělé, přesto frustrované ženě Samantě Lealové klade autor hrdinovi i čtenářům otázky o odpovědnosti novinářů. Opravdu je to tak, jak Javierovi vyčítala Magdalena, že lidé nechtějí slyšet, co by si měli myslet, ale potřebují, aby jejich předsudky potvrdila nějaká autorita?
O magickém realismu Vásquez kdysi prohlásil, že je „vyčpělý a předvídatelný“. Na štít si vzal Kunderovo pojetí románu, který podle něho má odhalovat doposud nepoznaná zákoutí lidské existence, vzájemných vztahů.
Vadí mu, že se pod tímto označením stále dokola opakuje to, co už většinou známe – zjednodušující zážitek.
Román Reputace jde dál než jen na osud jednoho samolibého karikaturisty a na vliv novinářů. Není to pohled ulpívající na povrchu. Míří hluboko do duše jeho hrdiny i do duše čtenářovy.