Natočila ho podle úspěšné knihy Olgy Tokarczukové, s níž napsala i scénář, a sama o něm v Berlíně mluvila jako o „anarchisticko-feministicko-ekologickém thrilleru s prvky černé komedie a pohádky“.

Nelze než souhlasit, ale bohužel je třeba k tomu ještě přidat slova hysterický a morálně problematický, protože život divočáka je v něm postaven nad život člověka a zločin nedojde trestu.

Hollandová, jejíž dosavadní tvorbu charakterizuje mimo jiné zřetelné zaujetí tématem v souladu s rozvážnou a přesnou režií a psychologická drobnokresba postav, zřejmě poprvé podlehla aktuální situaci v Polsku, ve kterém se – podle jejích slov na Berlinale – ochrana životního prostředí dostala do legislativně kritického stavu.

Hlavní postavou filmu, který se odehrává v magicky temném prostředí Kladska, je učitelka angličtiny v důchodovém věku, která tu žije na samotě jen se svými milovanými psy. Žije jako divoženka v souladu s přírodou, kterou chrání se zapálením až chorobným, a i když se vydá do vesnice, kde učí, hádá se s farářem nebo si policii stěžuje na lovce, má v podání Agnieszky Mandat-Grabkové ve tváři výraz Viktorky od babiččina splavu.

Pak se začnou ve vesnici objevovat mrtvoly lidí, a vzhledem k tomu, že jde vesměs o lidi po všech stránkách nehodné, divák začne velmi brzy tušit, že spíše než o vraždy jde o drsné popravy těch, které by žádný soud na světě takto netrestal.

Poctivá filmařina

Hollandová točí tak, že nikdo nezapochybuje o tom, že jde pořád o jednu z nejtalentovanějších filmařek na světě. Může si dovolit manipulovat s žánry v rámci jednoho filmu, protože má dokonale zvládnuté řemeslo. Podmanivé záběry krajiny ve všech ročních obdobích diváka určitě chytnou za srdce a zapomenutý drsný kraj má v jejím podání své kouzlo.

Jenže dramaturgicky to všechno dohromady tvoří jen velký chaos. Problém jejího filmu je totiž právě v oné ekologické hysterii, v níž již Hollandová neměla zmíněnou rozvahu a tvůrčí nadhled vůči tématu, jak se jí to bravurně podařilo například v Hořícím keři. Snad i proto, že od smrti Jana Palacha už uplynulo čtyřicet let, zatímco téma Přes kosti mrtvých je současné a pro obě autorky zjevně příliš živé.

Černobílé postavy

Vedle učitelky se autorské přízni těší všichni slabí a zranitelní, od dětí přes osamělé outsidery až k vášnivě potrhlému entomologovi v podání Miroslava Krobota. Proti nim stojí ožralové a nevěrníci, místní političtí bossové, nechutně dogmatický farář a bezcitní myslivci, kteří střílejí po všem, co se pohne, včetně mláďat.

Jenže právě kvůli tomuto černobílému rozdělení charakterů i výraznému autorskému postoji to, co mělo být černou komedií nebo pohádkou, působí příliš realisticky, než aby to člověk mohl přijmout jako nadsázku. Film tak vyznívá jako velmi podivná služba „vyšším“ zájmům, které navíc mimo Polsko asi pochopí jen ten, komu o nich autorky řeknou.

Přes kosti mrtvých
Polsko/ Česko/ Německo/ Švédsko/ Slovensko 2017, 128 min. Režie: Agnieszka Hollandová, hrají: Agnieszka MandatGrabková, Wiktor Zborowski, Jakub Gierszal, Miroslav Krobot a další.

Celkové hodnocení: 50 %