Kdy jste se rozhodla vydat sólové album?

Plecháčová: Napadlo mě to asi před pěti lety a vlastně to vzniklo naprosto přirozeně. Ve Veroně jsem už patnáct let. Zpočátku jsem byla jenom zpěvačka. Dostala jsem svůj part a ten jsem zazpívala. Postupem času jsem se začala zapojovat i do procesu vzniku skladeb. Vytvářela jsem melodické a pěvecké linky, harmonie, s Peterem Fiderem jsme se o tvorbě začali víc radit a diskutovat. V posledních letech už jsme si práci vlastně rozdělili napůl. Já vymýšlím především pěvecké linky a spolupodílím se na textech.

Často jsem si říkala, že bych se tématu lásky a vztahů chtěla vyhnout Markéta Plecháčová

Během té doby mě ale napadala spousta žánrově jiných motivů. Vyrůstala jsem totiž v rodině, ve které jsme poslouchali Tinu Turner, Pink Floyd, pouštěli jsme si gospely, černošskou hudbu a do noci různé koncerty. Chtě nechtě se mi ten vliv začal promítat do mých melodií. Verona je ale taneční kapela a některé mé nápady pro ni nebyly z komerčního hlediska použitelné.

Vzhledem k tomu, že jsem se nikdy nenaučila pořádně hrát na nějaký hudební nástroj, nosila jsem je nějakou dobu pouze uložené v hlavě. V šestadvaceti letech jsem se rozhodla, že se naučím hrát na piano, abych si je mohla zaznamenat do not. Vůbec jsem ještě nepřemýšlela o sólovém projektu, chtěla jsem jen vlastní hudební nápady napsat na papír. Naprosto přirozeně jsem je začala kompletovat a pak jsem odjela do Londýna.

Kvůli hudbě?

Plecháčová: Naopak. Měla jsem v té době za sebou deset let koncertování, a tak jsem si tam jela od hudby odpočinout. Pocítila jsem potřebu na chvíli přerušit svůj dosavadní docela hektický život a podívat se na něj z jiné perspektivy. Pracovala jsem v kavárně, abych se naučila lépe anglicky, a můj plán byl zůstat tam alespoň několik měsíců. Nakonec jsem tam strávila tři čtvrtě roku.

Ale za tři měsíce jsem se seznámila s jednou dívkou, jejíž partner byl producent. Řekla mu, že v České republice zpívám v kapele, a on se mnou začal jen tak nezávazně spolupracovat. Dělali jsme na mých hudebních nápadech a já se tedy znovu ocitla před mikrofonem. Jedna písnička na mé desce je výsledkem této londýnské spolupráce.

I díky této zkušenosti jsem byla tak motivovaná, že když jsem se vrátila do Čech, začala jsem přemýšlet, s kým bych mohla na vlastní tvorbě dál spolupracovat.

Začala jste mít ambice?

Plecháčová: To ne. Jen jsem chtěla pokračovat v tom, co mě baví. Když jsem pracovala v té kavárně, byli tam se mnou lidé, kteří kromě práce v ní ještě tvořili hudbu, hráli, zpívali nebo třeba kreslili komiksy. Měli prostě blízko k umění a touhu se tímto způsobem vyjádřit. Není těžké se v takové atmosféře nadchnout pro vlastní sen. S tím jsem se vrátila domů. Byla jsem rozhodnutá, že nahraju první písničku, zveřejním ji a uvidím, co to udělá.

Proč jste si vybrala ke spolupráci Luďka Fialu?

Plecháčová: Znali jsme se už díky předešlé spolupráci.

Fiala: Oslovil mě před časem Peter Fider, jestli bych mohl pro Veronu nahrát nějaké ambientní zvuky a kytarové plochy. Dojížděl jsem pak do jeho studia, ve kterém jsme se s Markétou potkali. Myslím si, že jsme si byli od začátku hudebně docela blízcí.

Když pak zamýšlela nachystat svou písničku, zavolala mi. Nedala mi ale nabídku na tak masivní spolupráci, k jaké později došlo. Původně chtěla jen nahrát nějaké kytarové pasáže.

Když jsem však slyšel její nápady, inspirovalo mě to ke spoustě aranžérských motivů. Nějaké skladby jsem připravil, Markétě se mé aranže líbily a vznikla z toho úzká spolupráce na projektu Marqet.

Přitom se sešli dva lidé z odlišných hudebních světů…

Fiala: To je pravda. Pro mě je to výlet mimo mé hudební vody. Ačkoli poslouchám spoustu muziky a necítím se být žánrově vymezený, pohybuju se především v oblasti temnější elektronické hudby, která má svůj řád. S Markétou jsme začali pracovat na pozitivní příjemné muzice s texty většinou o vztazích, která spoustu hudebních schémat, na která jsem byl navyklý, boří a přistupuje k nim pocitově. Během naší spolupráce jsem se ale naučil spoustu nových věcí.

Plecháčová: Nenatáčeli jsme skladby s tím, že je nutně budou hrát rádia. Samozřejmě by mě to potěšilo, ale při práci na nich a nahrávání jsem ctila svou uměleckou svobodu.

Proč jste se rozhodla zpívat anglicky?

Plecháčová: Popravdě řečeno, texty jsem začala psát spíš náhodou. Nikdy jsem podobné ambice neměla, ačkoli jsem studovala publicistiku a ráda si tu a tam něco napíšu. Aktuálně třeba sepisuju dětskou knížku pro svého syna. Když jsem se rozhodovala o textech, věděla jsem, že nebudou v češtině. Byť jsem Češka, necítím se na ně zatím dostatečně připravená. V angličtině se mi navíc tvoří i zpívá mnohem lépe.

První texty mi ale začala psát americká zpěvačka a textařka Chelsea Perkinsová, kterou jsem také potkala v Londýně. Jenže po několika měsících spolupráce byla zřejmě vytížená tak, že se naše komunikace na dálku začala dost táhnout, a tak jsem se rozhodla psát texty sama.

Jsou na albu skutečně písničky především o vztazích?

Plecháčová: Často jsem si říkala, že bych se tématu lásky a vztahů chtěla vyhnout, ale málokdy se mi to podařilo. Vznikalo to naprosto přirozeně, nebyla jsem schopná to obcházet. Jsou tam ale i jiná témata. V poslední době mi vadí třeba to, jak se svět odlidšťuje a místo toho nastupuje život ve virtuálním světě. Předpokládám, že v některých textech se budu tomuto problému věnovat. Respektuju to, ale nejsem typ člověka, který by měl virtuální svět rád. Dávám přednost normálnímu reálnému životu, jsem v tomhle ohledu staromódní.

Naučila jste se hrát na to piano?

Plecháčová: Ne, bohužel. Umím najít akordy, doprovodit se ke zpěvu, ale netroufla bych si říct, že umím hrát. Mrzí mě to. Chci se k tomu vrátit a naučit se to lépe. Mé přepisování do not vypadá totiž dost vtipně. Táta se mi zrovna nedávno smál, protože nepíšu takzvaně ve zkratkách, ale kreslím si notičky.

Budete koncertovat?

Plecháčová: Máme to v plánu. Pár vystoupení jsme už měli a chtěli bychom v tom pokračovat. Bylo by dokonce skvělé, kdybychom dali do budoucna dohromady menší kapelu.

Fiala: Je zajímavé, že se už objevili muzikanti, kteří by s námi chtěli hrát. Já samozřejmě zůstávám spolupracovníkem Markéty a těším se na to, co spolu ještě vytvoříme.

Markéto, budete dál zpěvačkou skupiny Verona?

Plecháčová: Ano, plánuji se věnovat oběma hudebním projektům a uvidím, co mi budoucnost přinese.