Váš film Raw má pověst díla, při kterém lidé na festivalu v Torontu omdlívali. Jak se vám taková reklama líbí?

Moc ne, protože mi připadá falešná. Vím, co se v Torontu stalo, byla jsem na tom promítání taky, viděla jsem tam záchranku. Ale novináři si to celé hodně přibarvili. Omdleli jen dva lidé. A nemyslím, že za to mohl pouze můj film. Možná přispělo i to, že se projekce konala až o půlnoci. V Raw nejde o přehlídku násilí a krve. Ano, chci vyvolat v divácích nějakou fyzickou reakci. Věřím totiž, že tělo ovlivňuje mysl, zvlášť při sledování filmů. Ale mrzí mě, že se těm lidem udělalo špatně. I to, že se pak o nich tolik psalo, to jim asi taky moc příjemné nebylo.

Raw sleduje mladou vegetariánku, která během šikany okusí syrové maso, což ji změní v kanibalistickou vražedkyni. To je poměrně originální zápletka. Jak jste na ni přišla?

Ve filmu jsem chtěla mít postavu, která není stydlivá, váhavá a ponižovaná. Žádné malé bojácné stvoření. Takových jsme ve filmu viděli hodně, zvlášť v podobě mladých žen. Kanibalismus hlavní hrdinky je spojený s tím, jaká se z ní stává silná bestie. Chtěla jsem se dotknout problému kritiky ženského těla a sexuality.

Cítím se součástí generace žen, a nemusí jít jen o režisérky, které se rozhodly být slyšet a něco změnit

Proto bylo důležité ukázat dívku, která kvůli sexu necítí vinu, nepochybuje o sobě, když se dívá do zrcadla, nepřipadá si moc tlustá. Stát se ženou neznamená stát se obětí. Mám pocit, že takových hrdinek už se v kinech objevilo příliš. Ta moje se mění v supersilnou bytost, která má hodně co nabídnout.

Postava Justine stojí v centru příběhu i kamery. Jak jste koncipovala vizuální styl Raw?

Základ byl, aby se všechno točilo kolem hlavní postavy. Ráda jsem si během režie hrála s jejím úhlem pohledu. Řadu věcí vidíme očima Justine, ale někdy kamera ustoupí a my se bojíme, že se dívka, kterou máme rádi, promění v bestii a všechny zabije. Žánrové, hororové scény mají záměrně vypadat superrealisticky, abyste se v nich mohli ocitnout spolu s Justine, aby ve vás vyvolaly tu fyzickou reakci, o níž jsem mluvila. Naopak u scén z běžného života jsem vždycky nějak upravila světlo, aby úplně realisticky nepůsobily. I to pomáhá balancování mezi pohledem Justine a naší obavou, co se z ní stane.

 Francouzská režisérka Julia Ducournauová.

Francouzská režisérka Julia Ducournauová

FOTO: Profimedia.cz

Všechny dobré horory jsou vlastně alegorie. Proto jste si pro váš příběh vybrala právě tento žánr?

Spíš proto, že jsem sama velká fanynka hororů. Svůj film ale považuju víc za směs komedie, dramatu a fyzického hororu. Nejde o čistý horor, ten film není strašidelný, což podle mě horor definuje. Nicméně postupy tohoto žánru často používám, protože mě hodně jako filmařku ovlivnil.

Co se týče alegorie, nemůžu vám říct, co v Raw reprezentuje kanibalismus. Tím bych interpretaci filmu omezila jen na svůj názor a diváci už by si nemohli utvořit vlastní. Chci v publiku vyvolat ony fyzické reakce proto, aby pak diváci mohli přemýšlet, proč reagovali tak, jak reagovali. Proč byli v napětí nebo se svíjeli. Každý zažije jinou tělesnou odezvu. Takže na otázku, co Raw znamená, si můžete odpovědět pouze vy sami. Já jen vím, co ten film vyvolává ve mně.

Horor je vhodný žánr na vyvolání emocí i na otiskování obav a strachů své doby. Vidíte v Raw odraz dneška?

Horory často odráží dobu, v níž její tvůrci žijí. Nevznikají jako nějaký politický pamflet, ale jsou zrcadlem toho, co se vám děje v každodenním životě. Takže není náhoda, že se loni na festivalu v Cannes hrálo víc kanibalských filmů, konkrétně čtyři. Ukazuje to, že už máme po krk nátlakových rad, jací máme být, jak máme vypadat a jak máme žít. Klademe před sebe příliš mnoho omezení. A kanibalské horory jsou určitým protestním gestem.

Raw je taky feministický horor. Cítíte se součástí mladé generace francouzských režisérek, které se snaží prorazit i mezinárodně?

Cítím se součástí generace žen, a nemusí jít jen o režisérky, které se rozhodly být slyšet a něco změnit. Ta změna nepotrvá pár dní, nejspíš k ní dojde, až budu mrtvá. Ale musíme na ní pracovat. Ženy přece tvoří polovinu planety! Jako režisérce mi nejde o kariéru a prosazení v zahraničí. Pro nás otázka stojí, kolik žen může ve Francii vůbec natočit film. Pořád to není rovnoprávné, ale aspoň jsme už na dobré cestě.