Váš příběh mi připomíná pohádku…

To se mi moc nezdá.

Chtěla jsem ještě dodat něco o tom, že se člověk nikdy nemá vzdávat.

To potom ano. Tenhle motiv tam je. Některé části příběhu nicméně pohádkou rozhodně nebyly. Ale máte pravdu, že takhle to vlastně v pohádkách bývá. Nejdřív se děje to zlé, první na řadě je úmorná práce. Po dřině pak přijde splněný sen.

Po dvou vydaných albech, která se nedočkala výrazného úspěchu, jste ten sen na čas opustila a naplno se věnovala psaní písní pro jiné interprety. Co se stalo kolem roku 2010, že jste se vrátila ke své tvorbě?

Sešlo se několik věcí. Tvrdě jsem pracovala a psala písně pro ostatní. Tehdy slyšel mou tvorbu producent RedOne. Dělal v minulosti velké věci například s Lady Gaga. Je to moc milý a talentovaný člověk. Hodlal se mnou podepsat smlouvu a natočit desku. Nebyla jsem si jistá, jestli se to podaří, ale chtěla jsem ho poznat a zkusit s ním skládat písničky. Nejhorší, co se mohlo stát, bylo, že se nepovede vydat mé vlastní album a vzniknou skladby pro jiné umělce. Brala jsem to jako šanci s ním pracovat.

Zajímavým způsobem jsem se díky tomu vrátila sama k sobě. Také se změnil způsob, jak mě vnímalo okolí. Když kolegové viděli, že mám smlouvu s RedOne jako umělec, chtěli se mnou pracovat na mých písních.

Nakonec to ale dopadlo dobře. Nahráli jste několik písní, vyjela jste na turné a v roce 2014 jste vydala třetí desku Suburban Sprawl & Alcohol.

Hodně jsem hrála na ukulele a znovu začala skládat pro sebe. Také jsem měla nový management, který mě velmi podporoval v tom, abych psala pro sebe, a ne pro ostatní.

Já si předtím tím systémem prošla docela tvrdě. Nechci říct, že jsem byla odmítnuta, protože tak to úplně nebylo, ale má hudba nezasáhla dost lidí. Nešlo to směrem, kterým jsem chtěla. Proto jsem začala psát pro ostatní. Když jsem si pak sama od sebe trochu odpočinula, získala jsem odvahu se znovu soustředit na sebe.

Sešlo se několik věcí. Potkala jsem RedOne, zamilovala si ukulele, v té době také jednu mou píseň nazpívala Rihanna (skladba Cheers (Drink to That), pozn. red.). Hlavně jsem se ale začala víc soustředit na sebe a nakonec podepsala smlouvu. Podařilo se mi tehdy napsat docela úspěšnou písničku Into the Wild.

Když jste později vydala singl Lost on You z EP Death Valley, ozval se vám přes Instagram muž z Řecka. Dostal ji do tamějších rádií a pomohl odstartovat váš nynější úspěch v Evropě. Setkala jste se s ním někdy?

Ano, setkali jsme se. Je nejlepší, kouzelný muž. To je na tom vlastně největší pohádka. Vypadá jako kreslená postavička, které miluju.

FOTO: Universal Music

Když napíšete dobrou píseň pro jiného umělce, je to stejně naplňující pocit, jako když ji nahrajete sama?

Ano. Pokud je to dobrá písnička a lidé ji přijmou. To je pro mě nejdůležitější. Protože co se týká zpěvu, nepotřebuji další potvrzení toho, že jsem dobrá. Vím, že umím zpívat. Nezáleží, co kdo říká, prostě to vím. Ale co se skládání týká, mám vždy pocit, že jsem tak dobrá, jako je má poslední písnička. Pracovala jsem s některými z nejlepších současných autorů a každý se neustále snaží napsat další hit. A přitom všichni mezi těmi hity napíšou stovky a stovky písniček, o kterých nikdy nikdo neuslyší. Prostě pracujete a vyhrajete jen občas. A pak si to přejete zopakovat.

Potenciální úspěch je naprosto nevyzpytatelný. Vždyť poté, co jste zahrála písničku Lost on You lidem z bývalé nahrávací společnosti, ukončili s vámi smlouvu. A nakonec vás právě ona proslavila. Co jste se z té situace naučila?

Něco, co už jsem věděla, jen mi chyběl tak názorný příklad. Že hudební průmysl je velmi subjektivní odvětví. Sebelepší umělec se nezalíbí všem. Vždy se najde někdo, kdo si bude myslet, že je příšerný. Každý slavný hudebník má lidi, kteří ho nenávidí. Někdo nemá rád Drakea, někdo Kanye Westa nebo The Weeknd či Twenty One Pilots. A oni přesto mají šílený úspěch. Naučila jsem se, že i v obchodním slova smyslu si musíte najít své publikum. To je práce hudebníka. Musíte jít dál, ukazovat se a vyjadřovat se, abyste našla podobně naladěné lidi, kteří se s vámi budou družit.

Líbí se mi, že otevřeně mluvíte o svých písních. Když se vás lidé ptají, vyprávíte upřímně o inspiraci a jejich příběhu.

Ano. Vím, že někteří lidé to nedělají. Vlastně i někteří z mých největších idolů odmítají cokoliv vyprávět. Vidíte a to je něco, v čem se absolutně liším od Boba Dylana. On by vám ukázal prostředníček a nic by neřekl. Ale mně to nevadí.

Nikdy jste nepřemýšlela, že byste hrála trochu tajemnou?

Proč? Myslíte, že to je lepší přístup?

Ne, líbí se mi právě ten váš.

Seděla bych tu a na všechno říkala: ‚Nic vám neřeknu, bez komentáře.‘ Však jenom říkám, co ta píseň znamená pro mě. Vůbec to neznamená, že musí mít stejný význam pro ostatní. A navíc i ten můj soukromý význam se může časem proměňovat. Prostě jen mluvím o tom, kde se mé myšlenky toulaly v době, kdy jsem skladby psala. Ty písně občas získají i další významy.

Z New Yorku jste se před časem přestěhovala do Los Angeles a zdá se, že jste tam velmi spokojená. Co na tom městě máte ráda?

Počasí, to je jasná věc. A krajinu. Je otevřená. Daleko lépe se tam dokážu napojit na své múzy. Manhattan, kde jsem žila většinu svého dospělého života, je proti tomu příliš vertikální.

Myslela jsem, že jeho kouzlo tkví hlavně v lidech.

Jistěže ano. Jenže já jsem docela společenská, chytnu se kdekoli. Ale je pravda, že v Los Angeles jsem potkala mnoho pro mě důležitých lidí. Hudební komunita je tam daleko rozsáhlejší a interaktivní. V New Yorku se lidé od ostatních víc izolují. V Kalifornii se víc družíme, což podporuje kreativitu. Mnoho lidí hraje ve více kapelách a do toho tvoří vlastní věci, to je úžasné.

Má na vaši kreativitu nějaký dopad vědomí, že vaši tvorbu najednou poslouchají statisíce lidí po celém světě? I dřív jste měla své publikum a vaši písničku zpívá Rihanna, takže to není zničehonic. Ale přece jen, co se týká vaší vlastní tvorby, jde po letech snahy o obrovský nárůst.

Budu se snažit pokračovat v tom, co dělám, aniž bych se snažila někomu zalíbit. Nejdůležitější je psát tak, aby písně souzněly se mnou. Někteří lidé nejspíš nyní objevují mé starší písně a líbí se jim, i když jsem je psala v době, kdy jsem neměla ponětí, kam to všechno směřuje. Nehodlám se v tomto smyslu měnit. V květnu se chystáme vydat nějaké další skladby a ve svém srdci cítím, že lidé, kteří mě mají rádi, si je užijí bez ohledu na to, že mám nyní větší publikum.

Vznikají nové písně i nyní, kdy máte napilno s koncertováním?

Ano. V podstatě neustále něco dávám dohromady. Sbírám nápady a vznikají útržky písní. Nemůžu si pomoci. Sice mě v příštích pěti měsících čeká koncertování a asi nebudu mít čas se dostat do studia, ale tvořím průběžně.

Stále skládáte i pro někoho dalšího?

Tomu se teď moc nevěnuju.

Kvůli nedostatku času, nebo na to nyní ani nemáte pomyšlení?

Je to tím časem. Kdyby ho bylo víc, šla bych do toho. Už proto, že si myslím, že to je pro mě dobré cvičení. Je to skvělý způsob, jak si vyčistit paletu, využít nápady, které nechci pro sebe, a rozšířit si pohled na svět.