Několik let byla Mňága a Žďorp pobízena zejména hudebními kritiky, aby změnila či nějak oživila svůj tradiční a snadno rozpoznatelný zvuk. Určovalo to nějak podobu vaší nové desky?

Neurčovalo, tím spíš, když víme, že naši fanoušci na koncertech chtějí, abychom své starší skladby hráli, protože je baví. K určitému zvukovému posunu na nové desce došlo spontánně. Já jako většinový autor vždy nabízím ostatním členům nějaké písničky.

Přinesu třeba deset nápadů, z nichž tři jsou tradičně mňágovské, tři nestojí za nic a čtyři jsou naprosto suprovní, ale v něčem divné. A právě ty suprovní divné jsme tentokrát na novou desku vybrali.

Proč nabízíte i písně, které nestojí za nic?

Z toho důvodů, aby spoluhráči věděli, že věnuju spoustu času i špatným nápadům. Snáze vedle nich pak vyniknout ty dobré. A navíc není možné pořád vymýšlet jenom dobré skladby. Ty špatné k tomu procesu neodmyslitelně patří.

V čem jsou písně na novém albu divné?

Moc to neřeším ani neanalyzuju. Myslím si totiž, že je lepší věnovat se samotné hudbě než rozborům písní. Tu divnost ale cítím. Například ve skladbě Odpolední, která je na albu nejdelší, je jenom pár řádků textu a jinak je postavená na instrumentální složce. Má ve své původní podobě vyklidněnou atmosféru. Hudební hosté ve studiu do ní ale navrstvili emoce. Když ji teď jako kapela hrajeme na koncertech, vrátí se do ní ten původní poklid.

Jakou roli hrála pro podobu nového alba změna na postu bubeníka?

Marcel Gabriel, který přišel loni v srpnu uprostřed festivalové sezóny, to v naší kapele oživil. Když jsme před jeho příchodem zkoušeli nové písně, byli jsme z nich, mírně řečeno, rozpačití. Potom přišel Marcel, my si je zahráli s ním a bylo to senzační. Obcházel jsem ostatní spoluhráče a ptal se jich, jestli ty skladby hráli stejně jako předtím. Všichni mi odpověděli, že ano, takže se ukázalo, že tu energii přinesl Marcel. Energii a nadšení.

Předešlý bubeník Pavel Koudelka už je neměl?

Ne v takové míře. Je od přírody línější tvor, navíc měl ve svém trvalém zaměstnání důležitý manažerský post, takže si vlastně do kapely chodil odpočinout. My to dlouho respektovali a tolerovali, ale v souhrnu s osobními problémy, které tam také byly, jsme dospěli k závěru, že pokud se jako kapela máme cítit dobře, je důležité sáhnout ke změně.

Modlil jsem se, aby byla pozitivní. Věděl jsem, že pokud se to někde opravdu projeví, pak na nové desce. A ono se to projevilo. Nedovedu si představit, že bychom tak dobrou desku natočili v předešlé sestavě a náladě.

Mňáka a Žďorp v nové sestavě.

Mňáka a Žďorp v nové sestavě.

FOTO: archív kapely

Stalo se vám v minulosti, že jste přišli do studia na nahrávání alba nepřipraveni?

Mít jen polotovary písniček před začátkem natáčení desky je to nejhorší, co může naší kapelu potkat. Mám zkušenost, že přímo ve studiu už nic nevymyslíme. Navíc je pobyt v něm drahý, takže není komfortní dodělávat text a každých pět minut si uvědomovat, že proteklo tolik a tolik korun. Vzpomínám si, že při natáčení některých alb jsem neměl hotové texty a kvůli tomu jsem pak ve studiu zažil perné chvíle.

Tentokrát jsme zvolili naprosto obrácený a extrémní model. Položil jsem producentovi Milanu Cimfemu na stůl papír se seznamem skladeb a řekl mu, že nahrávat budeme v tom pořadí, a až přijdou hosté, budeme nahrávat tak, jak jsem to měl vymyšlené.

Podle čeho jste vybírali do písniček hosty?

V kapele máme dohodu, že písně, které nahrajeme s hosty, musí na koncertech fungovat i bez nich, tedy jenom v podání skupiny. O tom, koho si do studia pozveme, rozhodují sympatie k danému hostu a respekt k tomu, jaký je a co dělá.

Když jsem viděl loni hrát ve Valašském Meziříčí Nikolu Muchu, hned jsem věděl, že s ní musíme něco natočit.

Jen promluvila do mikrofonu, uvědomil jsem si, že takový hlas jsem u nás neslyšel řadu let. Je navíc pankáč a trochu blázínek, takže se k nám výtečně hodí.

Kamaráda Romana Holého z Monkey Business jsem poprosil, aby pro naše nahrávání sestavil sbor. Pozval do něho Terezu Černochovou a Matěje Rupperta a nazpívali nám vokály. Milan Nytra hraje skvěle na klávesy a Fanda Holý je zásadní postava, kterou většinou novináři ze seznamu hostů vypouštějí, protože pro ně není dost atraktivní. Přišel nejlépe připravený a doslova nás zaskočil. Bez jeho účasti by byly písně, v nichž hraje, poloviční. A točili s námi ještě Milan Cimfe a Petr Vavřík. Díky těm všem mají písně na desce takříkajíc objem.

Co spojuje texty?

Jsou v nich všechny katastrofy, které člověka v životě postihnou a díky nimž se cítí být nedokonalý. Postupem času ale zjistí, že potkávají všechny lidi a pocit nedokonalosti provází skoro každého normálního člověka. Když nahlédneš za slupku dokonalých vztahů nebo dokonalých firem, zjistíš, že všechno visí na vlásku, a jestli se to nerozsype hned, tak za nějaký čas určitě. Ale to vůbec nevadí, to je život. Proto tu jsme, abychom si tímhle prošli a opět jako vítězové šli dál, dobití a zjizvení, ale naplnění a snad i šťastní.

Jak jste přišli na název Třínohý pes?

Posílal jsem svým spoluhráčům maily, v nichž jsem jim navrhoval názvy. Byly mezi nimi Světlu vstříc, Kozlí sýr a podobné vtipy, no a také Třínohý pes. Půlka kapely z něho byla nadšená, ostatním připadl úchylný. V té době jsme ho zavrhli. Potom jsem se ale šel podívat do zkušebny jiné kapely, ve které visel na zdi obraz, jenž je na zadní straně našeho alba. Bylo to zjevení, protože je na něm krokodýl na trůnu s fotbalovým míčem na klíně a před ním se nakrucujou tři ženské s vuvuzelama. Hle, obraz mého života! V jedné písni máme textový obrat: Jsem krokodýl, který se učí smát, mimochodem.

Vyhledal jsem si autora toho obrazu, naivního malíře Michala Dvořáka, a požádal ho, aby mi namaloval Třínohého psa. No a on to udělal a název byl na světě.