Jaké bylo vaše muzikantské rozpoložení v polovině sedmdesátých let, kdy první sólové album vznikalo?

Já se nerozhodl, že půjdu na sólovou dráhu. Přišla ale nabídka od Hynka Žalčíka, že by byla možnost nahrát desku. Byl jsem zástupce menšinového žánru a tím směrem tehdy takové nabídky moc nepřicházely.

Hynek to ve vydavatelství Supraphon vlastně vyřídil přes svou maminku, která tam pracovala v účtárně. Chodil za ní do firmy už jako malý chlapeček, takže většinu zaměstnanců znal. V následujících letech to byla výhoda, protože když jim řekl, že ví o něčem zajímavém, měl důvěru.

Záběr z filmu Jitky Němcové Nechte zpívat Mišíka.

Záběr z filmu Jitky Němcové Nechte zpívat Mišíka.

FOTO: Česká televize

V té době jsme už zkoušeli s kapelou Etc…, ale společný materiál na desku jsme ještě neměli. Já si vymýšlel písničky a došlo k tomu, že částečně muzikanti z Etc… a s nimi další, například z Flamenga, se mnou začali mé skladby připravovat. Vzpomínám si, že jsme ani moc nezkoušeli, a tak jsme o to víc pracovali ve studiu. Deska vznikla takovým spontánním způsobem.

Co bylo spontánní?

Třeba aranže. Například písničku Obelisk původně zaranžoval Pavel Fořt skoro do bigbítu, ale my pak ve studiu vzali španělky, dali jsme jí nový kabát a myslím si, že konečná verze je dobrá. Byl to výsledek našeho tehdejšího muzikantského přemýšlení, vše vznikalo v dobré tvůrčí spolupráci.

V únoru vyšla Mišíkova výroční edice jeho bezejmenného alba z roku 1976.

V únoru vyšla výroční edice jeho bezejmenného alba z roku 1976.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Cítil jste se tehdy vůbec na sólovou desku?

Já byl v té době docela drzý. Chodíval jsem na koncerty Vladimíra Merty, který hrával v Praze v různých klubech, a často to byly neoficiální akce. Jejich atmosféra mě velice ovlivnila, stejně jako vznik sdružení folkových písničkářů Šafrán.

Předtím jsem byl bigbíťák, kterému bylo skoro jedno, o čem zpívá. Pod vlivem Šafránu mě ale začalo bavit číst poezii a zabývat se textem a atmosférou sděleného slova s hrou akustické kytary. Začal jsem si nejprve jen tak pro sebe psát básničky, a když pak přišla nabídka natočit desku, využil jsem toho. Bylo to pro mě zlomové období.

Zasáhla do nahrávání dobová cenzura?

V případě této desky jsme, kupodivu, nenarazili. Myslím si ale, že nebylo co zakazovat. Problémy jsme měli až později. Vzpomínám si, že na jednom dalším albu byl text písničky Královský večer, jinak báseň Josefa Kainara. U cenzorů jsme narazili v pasáži, v níž se psalo, že dotyčný mladík čeká na své děvče na tramvajové zastávce a tramvaj pořád nejede.

Na komisi to vyvolalo vzplanutí a komisaři tvrdili, že nic takového neexistuje, protože tramvaj přece nemůže přijet pozdě. Pak přišly i další peripetie s cenzory, ale dnes už se mi o nich ani nechce mluvit.

V pražské Lucerně, kde se konal komponovaný večer Pocta Václavu Havlovi.

V pražské Lucerně, kde se konal komponovaný večer Pocta Václavu Havlovi.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Jaká byla reakce posluchačů poté, kdy vaše první deska vyšla?

Velmi dobrá. Pro Supraphon bylo překvapením, že se poměrně dobře prodává. Lidé hodně reagovali na písničku Stříhali dohola malého chlapečka, zejména kluci, kteří měli dlouhé vlasy a kterým se říkalo máničky. Mnozí z nich mi pak vyprávěli, že si ji pouštěli poté, co je odvedli na vojnu a ostříhali. Prý při ní brečeli.

Jak ta písnička přicházela na svět?

Složil jsem ji doma v naší malinké kuchyni. Kupoval jsem si v té době mnoho knížek, prózu i básně. V jedné jsem narazil na Kainarův text a uvědomil si, že ten pocit znám. Maminka mě totiž pořád nutila, abych se nechal ostříhat. Nevím ani přesně proč, ale vadilo mi to. Možná za tím byl pocit, že vlasy by měly růst.

Několikrát jsem si ten text přečetl, vzal jsem španělku, kterou jsem měl vždycky v té kuchyni, zahrál na ni G dur, C dur, a moll a za tři minuty byla písnička na světě. Bylo to rychlé.

Vaše první album má ve vaší diskografii silnou pozici. Myslíte si, že jste je s některým dalším překonal?

Takhle to nehodnotím, to my, muzikanti, neděláme. Necháváme to na vás, kteří o muzice píšete. Ale mně osobně se třeba líbí album Ztracený podzim, které vyšlo v roce 2010. Obecně mám vztah ke všem svým deskám. Jakmile ale vyjdou, zásadně je pak už neposlouchám.

Skládáte stále písničky? Pořád, nahrál jsem si i nějaké demosnímky. Rád bych ještě natočil další album, tak ty písně pomalu sbírám. Zazní některá nová ve filmu Nechte zpívat Mišíka, který má dnes premiéru?

Jedna v něm je, jmenuje se Jo jo jo.

Souhlasil jste hned s tím, aby o vás Jitka Němcová natočila film?

Když za mnou s tím nápadem přišla, hned mě to začalo bavit. Jitka je v dobrém smyslu slova střelená, takže z ní padaly věci, které se mi líbily. Proto jsem poměrně záhy souhlasil. Ten film není úplně seriózní, je trochu mystifikační. Uvidíte.