RECENZE: Svět pod hlavou připomněl normalizační marasmus

Nejenže při adaptování britského seriálu Life on Mars s úspěchem převedli příběh do odlišné reality totalitního Československa, přičemž zachovali zábavnou formu, ale vnesli do něj i existenciální téma života v nesvobodě, a to způsobem, který se obratně vyhnul na jedné straně schematičnosti, na druhé mělkému retru. Svým ironickým odstupem a nekompromisní jízlivostí se přitom vymezili proti pamětnické tendenci poddávat se nostalgii a jásat nad kdejakým reliktem připomínajícím dětství a mládí.

Scenárista Ondřej Štindl a režiséři Radim Špaček a Marek Najbrt sice zachovali kostru původního seriálu, v němž se současný policista po autonehodě propadne v čase o desítky let zpět, ale dál vytvářejí do značné míry originální příběh. Vzhledem k jiné realitě nesvobodné země ani nemohli plně následovat předlohu, která pracuje s dobovými postupy „tvrdé školy“, a tak se v jejich verzi objevuje tehdejší krimi hlavně v bizarních scénách se seriálem Třicet případů majora Zemana.

Atmosféru sklonku normalizace přitom tvůrci zprostředkovávají mixem intimního pocitu generace, která vyrostla uvnitř zadrátovaných hranic a se státem organizovanou represí v zádech, a cynismu těch, kdo se v tom naučili chodit, s ironickým odstupem, který všeobecný marasmus doby pomáhal přežít a dnes vyprávět. Až na menší výjimky hlavně v úvodním a závěrečném dílu se jim to daří se scenáristickou a režijní jistotou.

Seriál však stojí i na výborných hereckých výkonech, kromě hlavního hrdiny Václava Neužila a jeho „parťáka“ Ivana Trojana stojí za zmínku zejména Jan Budař, který zvládá ironicky vyznívající scény s obdivuhodnou přesností, ale i Václav Kopta, Tomáš Jeřábek a další.

Okouzlující drobností, jíž si seriál získává příznivce, je pak způsob, jakým tvůrci v bezútěšně laděném příběhu využívají při budování struktury vyprávění logiku snu a pro něj typického zkreslení. Jde však o maličkost zásadní, dokonce se dá říct, že koho právě tahle jemně utvářená rovina neosloví, těžko si k seriálu vůbec může najít cestu.

Svět pod hlavou totiž nejde sledovat jako pouhou fantaskní kriminálku, na to samotné případy nestačí, ani si jej redukovat na story v dobových kulisách, protože při snaze dívat se na něj popisným, realistickým způsobem bude dráždit snovými „nesmysly“. V tomto ohledu má originál u mainstreamového publika přece jen trochu výhodnější pozici, protože divák v zásadě zůstává v žánru, i když opomine různé popkulturní odkazy.

Svět pod hlavou k takovému kompromisu však naštěstí vědomě netíhne, a tak se úspěšně vyhnul riziku, že část publika seriál zkonzumuje jako pouhé do sebe zahleděné povrchní retro.