V roce 1969 jste přijel z Británie do Ameriky. Jaké bylo ocitnout se v New Yorku?

Neuvěřitelné. Konec šedesátých let byl v New Yorku hudební ráj. Když jsem přijel, byl jsem šťastný. Nebylo to jako dnes, kdy si koupíte přes internet letenku a jedete. Tehdy byla cesta drahá a složitá. Podpořil mě Ronnie Scott, který měl v Londýně slavný jazzový klub. Přijel jsem do New Yorku ve správný čas. Jel jsem tam, abych hrál s úžasným bubeníkem Tonym Williamsem, a hned druhý den mě k nahrávání přizval samotný Miles Davis. Myslím, že větší štěstí jsem mít ani nemohl.

Jak jste se k Williamsovi vlastně dostal?

Můžete to nazvat karmou nebo osudem, ale to jsou jenom slova. V klubu Ronnieho Scotta jsem se setkal s pianistou Billem Evansem, kontrabasistou Davem Hollandem a bubeníkem Jackem DeJohnettem. Dave hrál mimochodem s Milesem dřív než já, celá britská jazzová scéna z toho byla nadšená. Jeden večer jsme dvě hodinky jamovali a Jack to nahrál, čehož jsem si ani nevšiml.

Díky této nahrávce jsem se dostal k Tonymu Williamsovi, který zrovna končil u Milese, zakládal kapelu a hledal kytaristu. Změnilo mi to život, protože jsem pak v Americe zůstal čtrnáct let. Bylo to skvělé období, ale nakonec jsem se vrátil do Evropy, protože ji miluju.

Do Ameriky se ovšem jednou dvakrát ročně vracím. Je to skvělá země, v níž žijí úžasní lidé. V tuhle chvíli je to smutné, protože je tam ten šílenec Trump. Mám o Ameriku obavy, ale co naděláte, blázniví lidé jsou všude. Věřím, že to je jen krátké období, které pomine.

Co vám do života přinesla spolupráce s Milesem Davisem?

Jeho hudbu jsem objevil, když mi bylo patnáct. Byl jsem jeho největší obdivovatel a stále to trvá. Když s vámi mluvím, dívám se na krásnou fotografii, na jeho portrét. Ale není na něm s trumpetou, v ruce má štětec. V posledních letech života maloval. Mám od něj i krásný obraz.

Když jsem přišel do Ameriky, stal se mým kmotrem. Staral se o to, abych měl co jíst a podobně. Hrál jsem s ním i s Tonym, bylo to nádherné období. Miles mě po nahrávání zval k sobě domů. Bral jsem s sebou kytaru, něco jsem mu přehrával a on poslouchal. Miloval zvuk kytary a líbilo se mu, jak hraju. Hrál jsem s ním i na jeho posledním koncertě v Paříži v roce 1991. Na pódiu jsme se setkávali dvacet dva let.

Jaký byl Miles Davis člověk?

Byl na mě velmi hodný. Přitom neměl pověst milého člověka. Novináři o něm dokonce říkali, že je moc tvrdý, trochu rasista, ale to je největší hloupost, kterou jsem kdy slyšel. Byl opakem rasisty, miloval každého. Spíš hrál s americkými novináři takové hry. A napsal mi dvě písničky, jedna se jmenovala jako já a druhá Go Ahead John. Takové dárky uměl dávat jenom on.

Jste znám jako průkopník jazz fusion. Uvědomoval jste si v minulosti, že děláte něco novátorského?

Vůbec ne, člověk nikdy neví, co dělá, když se to děje. Byl jsem součástí hnutí, to je celé. Opravdový kmotr jazz fusion je Miles Davis. To můžete slyšet na nahrávkách už od poloviny šedesátých let. Výrazné to bylo na albu In A Silent Way, na němž je hodně kytary.

Nicméně za opravdový začátek jazzové fúze považuji jeho desku Bitches Brew. Samozřejmě to tehdy jazzoví puritáni kritizovali, ale tak je to vždy. Milese naštěstí jeho pomlouvači nezajímali.

I já jsem byl celý život hojně kritizován, nemůžete se zalíbit všem. Je však třeba vždycky dělat věci, kterým věříte a uspokojit umělecké nutkání.

Ve vašem životě hrála důležitou roli Indie. Proč?

Už v šedesátémsedmém roce jsem přestal brát LSD, přestal jsem jíst maso a začal meditovat a praktikovat jógu. Ptal jsem se na velké otázky života. K tomu někdy dojde každý. Část lidí je ignoruje a část se snaží najít odpovědi. Kdo jsme? Proč tu jsme? Co je bůh?

V šedesátých letech se mnoho muzikantů včetně Beatles a Rolling Stones snažilo najít odpovědi v Indii.

Na západě se hledají složitě, ale východní země Indie, Čína nebo Japonsko se tomu věnují tisíce let. A nalézají uspokojivé odpovědi. Nejprve se tedy pro mě Indie stala důležitou z hlediska vnitřního rozvoje.

Později ovšem ovlivnila i vaši hudbu.

Vidím mezi indickou hudbou a jazzem silnou paralelu. Indičtí hudebníci jsou úžasní improvizátoři. Improvizace odlišuje jazz a indickou hudbu od veškeré další tvorby. Je povýšena na umění. A je součástí cesty k osvícení. Indická muzika může být velmi niterná a vážná, ale i legrační a rozverná, zahrnuje všechny aspekty života. To ovlivnilo i jazz.

Samozřejmě jsem nebyl první, kdo indickou hudbu objevil. Podívejte se na hudbu saxofonisty Johna Coltrana a poslechněte si jeho album A Love Supreme. Není náhodou, že se jeho syn jmenuje Ravi. Dal mu jméno podle velkého sitáristy Raviho Shankara. Později jsem u něj také studoval a on mi vyprávěl Coltranovy příběhy.

V sedmdesátém třetím jsem založil skupinu Shakti, se kterou jsem hrál celý život indickou hudbu. V roce 2013 bohužel zemřel náš hráč na mandolínu. Bylo to krátce po posledním koncertu v Monte Carlu. Bylo mu teprve čtyřicet pět let. Jeho smrt pro nás znamenala velký šok. Zatím jsme se z něj nevzpamatovali, i když uplynulo několik let. Nicméně věřím, že se už brzy opět sejdeme.

John McLaughlin (vlevo) hrál i s Carlosem Santanou.

John McLaughlin (vlevo) hrál i s Carlosem Santanou.

FOTO: Laurent Gillieron, ČTK/AP

Jak vzpomínáte na svou kapelu Mahavishnu Orchestra, již jste založil poté, co jste přestal hrát s Milesem Davisem?

Za vznik Mahavishnu Orchestra mohl on. Po koncertě v Bostonu v sedmdesátém roce jsme zůstali v šatně sami dva a z ničeho nic mi řekl, že je čas, abych založil vlastní skupinu. Hodně mě to překvapilo. Protože to ale byl nejupřímnější muž, kterého jsem kdy potkal, a protože jsem ho obdivoval, musel jsem ji založit. Už proto, abych dokázal, že mi věří právem.

Angažoval jsem bubeníka Billyho Cobhama, baskytaristu Ricka Lairda a basistu Miroslava Vitouše. On navrhl, abych angažoval Jana Hammera, skvělého klávesistu pocházejícího též z Prahy. Říkal, že nebudu litovat. Najal jsem ho, aniž bych ho slyšel, a nelitoval jsem. Ještě s námi hrál Jerry Goodman na housle a výsledek byl fantastický. Byli jsme fenomén, nevím proč, ale lidi z toho šíleli. Měli jsme velký úspěch.

Je možné, že se s Mahavishnu Orchestra ještě vrátíte na pódia?

Snažil jsem se. V osmdesátých letech jsem to chtěl ještě zkusit, protože naše působení neskončilo tak, jak bych si přál. Spolupráce s Janem a Jerrym začala být obtížná, chtěli založit vlastní kapelu. Už mezi námi nebyla dobrá atmosféra pro tvorbu. Kluci odešli v sedmdesátém třetím.

Protože jsem tu kapelu miloval, pokusil jsem se ji po deseti letech dát znovu do hromady. Chtěl jsem zorganizovat charitativní koncert. Myslel jsem, že v tom nebudou peníze ani ego, jen hudba. Ale nedokázal jsem nás dostat na jedno pódium. Nechtěli. Mám na tu kapelu krásné vzpomínky, ale už se nevrátí.

Hráváte její skladby?

Letos jedu na své poslední turné do Ameriky a tam je budu hrát. Jedu tam s The 4th Dimension, stejnou kapelou, jaká se mnou bude hrát v Praze. Je nejlepší, kterou jsem kdy měl. Pojedeme od pobřeží k pobřeží a rozloučíme se.

Nedovedete si představit, jak zdlouhavé je jenom vyplnit víza, když tam jedete pracovat. Už se tam nevrátím. Také stárnu. Cítím se sice velmi dobře, ale americké turné je příliš náročné.

A protože pro mě Amerika tolik znamená, budeme hrát i hudbu Mahavishnu Orchestra, kterou mají Američané rádi. Jedu poděkovat za celoživotní podporu. Mahavishnu není mrtev. Uvědomte si, že jde o mé spirituální jméno, které mi dal duchovní vůdce Sri Chinmoy. A já jsem stále naživu. Část tohoto repertoáru možná zahraju i v Praze.

Co ještě zazní?

Hudba. Mám jí za všechna léta tolik, že si to ani nedovedete představit. Budeme hrát skladby ze všech mých období včetně posledních alb.

Kdy jste se ve své tvorbě cítil nejsvobodněji?

Teď. Nikdy jsem se necítil volněji a hudebně lépe. Výhodou muzikantů oproti atletům je, že to tak může být. Už je mi sedmdesát pět, nemůžu tomu uvěřit, uvnitř se pořád cítím jako devětadvacetiletý hipík. Jsem jen hipík.