RECENZE: Šansonový duch Heleně Vondráčkové sluší

Dávno vím svý je kolekce deseti skladeb, které vycházejí z obvyklých popových choutek Vondráčkové a pevně se přitom opírají o šansonový přednes.

Má v nich sebejistý tón, klidný hlas, přitom leckdy dramatický výraz. A dotýká se při nich i interpretačního herectví, které prezentace šansonových skladeb vyžaduje.

Nové album Vondráčkové sluší. Nic na něm nepředstírá, netváří se jinak, než jak to odpovídá jejímu věku, nikam nespěchá a často se v textech uchyluje ke vzpomínkám. Textaři nejspíš vystihli její momentální rozpoložení, čímž určili albu ráz. Pomáhá tomu i velmi dobrá výslovnost Vondráčkové, kdy je každému slovu v jejím podání zřetelně rozumět.

Jednotlivé písně jsou semknuté v kompaktní celek. Plynou většinou v pomalejším nebo středním tempu, jejich hudební doprovod je přehledný a funkční, produkce nic nezastírá ani nepředstírá.

Přes neoddiskutovatelnou profesní schopnost nynějších autorů však chybí skladba, která by byla tak silná, nápaditá a melodická, aby se byť jenom dotkla jejích největších hitů z minulých let. Ty na albu Dávno vím svý mají v první řadě příjemnou atmosféru, dospělou a klidnou, a kandidují především na post interpretačně poctivě prožitých. Na škodu je i to, že většinu písní zahajuje sólová hra na klavír, čímž vzniká pocit jistého stereotypu.

Přesto se Vondráčkové a jejímu týmu podařilo připravit album, které patří v její diskografii k těm lepším. Je navíc přesně takové, jaké bychom od ní v této době čekali. A splněné očekávání je hezký dárek.