Zvažoval jste dlouho, jestli máte ve filmu Muzzikanti účinkovat?

Moc dlouho jsem o tom nepřemýšlel. Byla to nabídka od mého kamaráda a kolegy Petra Šišky a já jsem si řekl, že pokud si plní svůj životní sen a točí film o regionu, ve kterém oba žijeme, pak mu pomohu. Bylo to stejné, jako když mě před lety oslovil Petr Zelenka s tím, že chce natočit film o muzikantech Rok ďábla.

V obou filmech jste hrál sám sebe. Je to jednoduchá role?

V obou případech jsem Petrům řekl, že jim do toho nebudu mluvit a budu jen jedním šroubkem v obrovském mechanismu filmového natáčení. Rozhodl jsem se zkrátka, že je budu poslouchat. Upřímně řečeno jsem si také ani v jednom případě neuvědomoval, že hraju sám sebe.

Nedovedu si totiž představit, že bych ve filmu vystoupil v nějaké jiné roli. Zaprvé nejsem herec a zadruhé mi filmový svět není nejbližší. Jsem spíše člověk pódia a živého hraní než filmování a natáčení.

Kdyby vám v budoucnu přece jenom někdo nějakou roli nabídl, přemýšlel byste o ní?

Něco mi říká, že taková nabídka už nepřijde. Nemám zase tolik kamarádů a vlastně mě ani nenapadá téma, které by mohlo podobnou nabídku provázet.

Nedovedu si totiž představit, že bych ve filmu vystoupil v nějaké jiné roli

Na hudební scéně jste sólový zpěvák, ve filmu Muzzikanti jste byl veden režisérem Dušanem Rapošem. Neměl jste s tím problém?

Bylo to stejné jako s režisérem Petrem Zelenkou při natáčení Roku ďábla. Obou režisérů si velmi vážím a nebylo pro mě těžké jim uvěřit. A o to jde v první řadě. Obecně pro mě platí, že když se rozhodnu a jdu do toho, pak se nechám vést, protože vím, že ti lidé svou práci umějí. Nikdy bych nekomentoval režisérovo rozhodnutí. V mém případě jde vždycky jenom o ten první krok.

Soundtrack k filmu, na kterém jsou i dvě vaše písně, vyšel už loni v listopadu. Jak ho vnímáte?

Na tom albu jsou písničky pro film a s filmem také nejlépe fungují – díky kameře, přírodě, scéně či příběhu. Já jsem takto na zakázku psal filmové písně poprvé a musím říct, že to není nic snadného. Obdivuju teď všechny, kteří skládají filmovou hudbu.

Jaromír Nohavica ve filmu Muzzikanti.

Jaromír Nohavica ve filmu Muzzikanti.

FOTO: Petarda Production

Vznikají i písně pro vaše nové sólové album?

Celých padesát let, co mám kytaru a skládám, píšu písničky neustále, protože mě to baví. Obrazně řečeno je házím do batohu, ony tam chvíli leží, potom je vytáhnu, opráším, přehraju a čas ukáže, jestli se jim mám věnovat dál.

Pokud bychom se ale měli bavit o fyzickém nosiči, vnímám, že život písničky na něm je dnes jiný. Fyzické nosiče ztratily svou funkci, zatímco písničky zůstávají, jen žijí jiným způsobem. Dnes napíšete píseň a můžete ji poslat do života prostřednictvím sociálních sítí. Klidně se může stát, že ji jeden den natočíte a druhý den si ji bude zpívat půlka světa. Necítím už tolik potřebu předávat posluchačům své písně na pevném nosiči. Potřebu psát ale stále mám.

Vyjde tedy ještě nějaká vaše fyzická deska?

Vyjde, to určitě. Měl jsem dokonce v plánu vydat ji v září loňského roku, ale jiskra, která mi v době předtím měla zapálit chuť a podpořit můj výdej energie, najednou pohasla a mě napadlo, že album vydat nemusím. Velkou roli v tom sehrál i klub Heligonka, jehož jsem v Ostravě majitelem a jenž je velkým sběratelem mé energie. Vím však, že mi nic neutíká a nic se neděje. Album vydám, až přijde čas.

Jste spokojen s tím, jak Heligonka už rok a půl funguje?

Přináší mi velkou radost. Přišel čas, abych měl místo, na kterém si mohu v tom nejširším smyslu slova hrát a z něho pak vyrážet do světa. Heligonka pro mě splňuje mnoho funkcí. Je to výborná zkušebna i výtečné tréninkové pole, protože při koncertě sedí lidé kousek ode mě a já vidím okamžitě jejich reakce. V Heligonce pracují skvělí lidé, nádherně to v ní vypadá a diváci zaplaťpánbůh chodí. Co víc si mohu přát?