V tu památnou chvíli, kdy si charismatický usměvavý Čech spíše běžel, než šel převzít zlatou sošku, seděli v hledišti jím „poražení“ Federico Fellini, Robert Altman, Sydney Lumet a Stanley Kubrick. Forman si užíval velký americký sen, o jehož splnění nepochyboval.

Jediné, co nestárne, je humor Miloš Forman

Smysl pro humor potřeboval

Nikdy se nespokojil s dosaženým, vždycky chtěl dál. Do vínku dostal úžasný talent k vyprávění příběhů, ohromný cit pro detail a zkratku a originální smysl pro humor.

„Jediné, co nestárne, je humor,“ řekl Právu v rozhovoru před svou poslední návštěvou karlovarského festivalu. „Když se člověk dívá třeba na filmy kolem roku 1910 – to už se točila dramata, byla tu Greta Garbo, tak se na ně vlastně moc dívat nedá, je to skoro trapné. Ale komedie, jen si to vezměte z té samé doby: Charlie Chaplin, Buster Keaton, Harold Lloyd, Laurel a Hardy – dodneška se tomu člověk směje. Humor nemá časový limit.“

A právě smyslu pro humor, jenž podporuje houževnatost, potřeboval Forman při své cestě za úspěchem víc než kdokoliv jiný.

Narodil se 18. února 1932 v Čáslavi a do dvanácti let ztratil oba rodiče. Otce Rudolfa zavraždili nacisté v Buchenwaldu za činnost v odbojové skupině, matku Annu odvedlo gestapo malému Milošovi přímo před očima a později zahynula v Osvětimi. On sám pak strávil zbytek války různě po příbuzných a pak žil v internátní škole pro válečné sirotky v Poděbradech.

Snad to byl právě osud sirotka, který neměl nikoho „v zádech“, snad i vzor ve starším bratru Pavlovi, který ve třicátých letech porazil v simultánce kubánského šachistu Capablanku, Forman měl vždycky ohromnou potřebu a snahu být nejlepší, být jednička.

A téhle potřebě, která ho táhla z malého českého rybníku za hranice, dokázal obětovat pohodlí domácího úspěchu i přijmout chudobu nezaměstnaného v Americe.

Miloš Forman s představitelem Mozarta Tomem Hulcem.

Miloš Forman s představitelem Mozarta Tomem Hulcem.

FOTO: ČTK/AP

Ponti a Cannes – dvě velká zklamání

Ta cesta ven vedla nejdřív přes velkou blamáž s italským producentem Carlem Pontim při filmu Hoří, má panenko. Ponti přijel až na projekci hotového filmu, po skončení beze slova odešel a pak vzkázal, že chce svých osmdesát tisíc dolarů zpátky kvůli nedodržení smlouvy. Oficiálně proto, že je film o dvě minuty kratší, než bylo podepsáno, ve skutečnosti proto, že podle Pontiho – stejně jako podle tehdejších domácích stranických hodnotitelů – film uráží obyčejné lidi.

S nepředstavitelným dluhem na krku se Forman na festivalu ve francouzském Annecy domluvil s tamějšími filmaři v čele s Claudem Berrim, aby udělali sbírku a Pontiho práva odkoupili, a začátkem roku 1968 odjel za velkou louži, aby dobyl Hollywood.

V newyorském hotelu Chelsea, známém útočišti celebrit bez vindry v kapse, začal s Berrim psát scénář Taking Off. Práci přerušili jen proto, aby odjeli na festival do Cannes, kde se film Hoří, má panenko společně s Němcovým O slavnosti a hostech a Menzelovými Ostře sledovanými vlaky ucházel o Zlatou palmu. A vzhledem ke kvalitám všech tří (i vzhledem k tehdejší popularitě pražského jara ve světě) bylo prakticky jasné, že jeden z nich vyhraje.

Jenže pod vlivem studentských nepokojů v Paříži popadla i francouzské filmaře revoluční nálada, festival byl v půli zrušen a Forman se vrátil k práci na scénáři o květinových dětech.

„Viděl jsem v nich něco, co mi bylo drahé: svobodu. Zároveň nás dost nudili. Celé dny se válejí na karimatkách, kouří trávu, čumí do stropu, večer se vydají do ulic a žebrají, aby si mohli koupit něco k jídlu a marihuanu, a pak si jdou zas lehnout a koukat do stropu,“ řekl s tím, že ho mnohem víc zajímali jejich rodiče, jejichž skepticismu rozuměl.

Jenže film nevydělal, a když americké vízum vypršelo, on se jako poražený domů vrátit nechtěl. V Hotelu Chelsea přežíval s jedním pivem a plechovkou fazolí na den.
A pak jednoho dne přišel balíček a v něm kniha Vyhoďte ho z kola ven. Věčný konflikt mezi jedincem a institucí bylo přesně to, co Forman potřeboval. Dokonale připraven se sešel s producenty budoucího filmu Přelet nad kukaččím hnízdem, a protože jedině připraveným štěstí přeje, na konci byla ona kýžená slova: A Oscara získává – Miloš Forman!

Amadeus a ti druzí

Druhý oscarový úspěch začal v Londýně. Jeho agent Robby Lantz ho pozval do divadla a až v taxíku mu řekl, že jdou na hru ne o jednom, ale hned o dvou hudebních skladatelích – Mozartovi a Salierim. Filmový výsledek vynesl Amadeovi osm Oscarů, z toho jednoho Formanovi za režii.

I v dalších úspěšných filmech Lid versus Larry Flint (Zlatý medvěd Berlinale), Muž na Měsíci (Stříbrný medvěd za nejlepší režii tamtéž) potvrdil Miloš Forman svou pozici jednoho z nejváženějších režisérů světa a s Josefem Myslivečkem, Antonínem Dvořákem a Milanem Kunderou tvoří čtveřici českých umělců, jejichž zahraniční tvorba se dočkala plného přijetí.