Hlavní obsah

RECENZE: Černý humor v Trainspottingu 2 pořád funguje

Novinky, Stanislav Dvořák

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Natáčet po dvaceti letech „dvojky“ filmů takřka kultovních bývá většinou špatný nápad. Režisér Danny Boyle se přesto rozhodl využít ještě jednou předlohu Irvina Welshe a dopadlo to kupodivu dobře. Druhý Trainspotting v sobě má jistou nostalgii a obsahuje několik flashbacků, ale funguje samostatně a není zbytečnou úlitbou jen pro staré fanoušky.

Foto: Falcon

Psychopat Begbie chce vraždit (Robert Carlyle).

Článek

Mark Renton (Ewan McGregor) kdysi okradl své feťácké kumpány o pořádný balík. Dlouho žil v Amsterdamu a snažil se svou skotskou minulost zapomenout, ale po dvaceti letech ho dohnala. Zestárl a po vážném zdravotním problému se rozhodl vrátit na rodnou hroudu. Tam ho však nikdo moc nevítá, snad jen ironická postava symbolizující globalizaci – dívka ve skotském úboru, která říká lidem na letišti „Vítejte v Aberdeenu“ a pochází ze Slovinska.

Nikdo z jeho kumpánů – Spud (Ewen Bremner), Sick Boy (Jonny Lee Miller) a Begbie (Robert Carlyle) – ze Skotska neodešel, a když ho uvidí, pořádně je to rozzuří. Následují hádky, rvačky i pokusy o navázání přátelství, ke kterým se ovšem nepřidá násilnický maniak Begbie. Ten prchá vtipně bizarním způsobem z vězení za neustálého „fuckování” a „cuntování” a má v očích smrt.

Foto: Falcon

Mark rozmlouvá kamarádovi sebevraždu. Doporučuje běhání.

Foto: Cloud Eight Films, DNA Films

Trainspotting 2

Foto: Falcon

Bývalé kamarády právě okradli mafiáni o šaty.

T2 Trainspotting má v sobě spoustu humoru, ojediněle dokonce na hranici parodie. Třeba když se Begbie snaží svého slušňáckého syna, který se těší na vysokou školu a otce téměř nezná, předělat na zločince, lze pochybovat o tom, že by chlapec s takovým psychopatem vůbec něco podnikl, ale nelze popřít, že je to zábavné.

Kromě toho, že čtveřice herců má charizma a scénář je vyšperkovaný, dobře funguje i střih a velmi důležitá hudba – mimo jiné motivy od Queen nebo Lou Reeda, různě přearanžované či remixované do halucinogenní divočiny.

Zase je v tom hravost, snové surrealistické záběry, hlášky, násilí, honičky, ale i zdrcující sociálně-dokumentaristicky pojaté momentky. Boyle šikovně střídá akci a autenticky působící depresivní úvahy svých smutných (ne)hrdinů, kteří už dávno překročili čtyřicítku a vědí, že své životy katastrofálně „podělali“.

Povedl se mu tak jeden z filmových příběhů, na nichž je vidět, že vycházejí z autentické zkušenosti, ale přitom jsou přijatelně přehnané a natočené z pohledu milovníka černého humoru. Podobně jako u „jedničky“ se divák musí nahlas smát, i když se možná cítí trochu provinile.

Celkové hodnocení: 80 %

Reklama

Výběr článků

Načítám