Spisovatel Ondřej Suchý o panu Voskovcovi z Manhattanu

Nechtěl bych papouškovat bratra Jiřího, ale napadne mě jeho sloh, jeho čeština. Na desce Relativně vzato, kterou jsem dostal ještě v době, kdy se k nám vozila jako „horké“ zboží, jsem obdivoval jeho výslovnost a vůbec práci s českým jazykem.

Mám celoživotní zájem o komiky, takže Voskovec byl trochu na druhé koleji, protože v Americe už nebyl komikem, ale o to větší jsem měl radost, když jsem mohl sledovat jeho zájem o novotvary. V Semaforu se holkám říkalo buchty, což mu psal Jiří Šlitr, takže se potom vždycky ptal: Co dělaj v Praze buchty?

Díky Jiřímu jsem od dětství znal dvojici V+W, když jsem dospíval, tak jsem měl k dispozici jenom W. A přiznám se, že mě Voskovec nijak moc nezajímal. Zlom nastal v okamžiku, když jsem se začal kamarádit s Ljubou Hermanovou. Znala mě už jako třináctiletého, chodil jsem do Divadla Na zábradlí, byla později i u mých novinářských začátků. Nakonec první rozhovor, který jsem v nějakém roce 1962 vůbec udělal, byl právě s ní.

Samozřejmě. A později mi věnovala jak jeho vizitku, tak jeho dopisy i fotky. To už jsem zbystřil. A pak se mi stala podivuhodná věc. Šel jsem si pro cenu Českého literárního fondu za knížečku o Charlesi Chaplinovi. Odnášel jsem si 1500 korun a v nedalekém antikvariátu jsem uviděl dva Voskovcovy dopisy psané Jiřímu Šlitrovi. Kolik stojí? zeptal jsem se. Jeden patnáct set, zněla odpověď. A já prožíval dilema, který z nich si koupit. Nakonec zvítězil ten, kde psal, co se mu líbí z písniček filmu Kdyby tisíc klarinetů.

„Satchmo se mi nelíbí. Je to trochu trapný, to napodobování Armstronga – to by se nemělo,“ psal v něm mimo jiné a na závěr po Šlitrovi chtěl: „Pozdravujte toho Jiřího S bez háčku, a že mu to píše, pacholkovi,“ psal v něm Voskovec.

No a v roce 1990 jsem napsal Josefu Škvoreckému, jestli by mi mohl říci něco bližšího právě o Voskovcovi. Škvorecký učil zrovna v Austrálii a to mám zkušenost s bratrem, když režíroval v Tampere, že si na dopisy našel také víc času než doma. Takže jsem dostal několikastránkový dopis, jak byli přátelé a připravovali vzpomínkovou knihu, i jak se s ním Voskovec rozkmotřil, a já si uvědomil, že byl zřejmě složitá povaha.

Z Ameriky se vrátil Jára Kohout, který mi o něm také vyprávěl. Třeba že než vzal nějakou roli, tak o tom dlouho debatoval. A že televizní reklamy vůbec nebral. Byl snad jen v jedné jediné, na kuličková pera. Vrátil se také Jethro Spencer McIntosh, což byl semaforský Jiří Sehnal, který o něm moc hezky nemluvil, a já jsem pochopil, že Voskovec své měnící se nálady zřejmě prožíval pod vlivem životních událostí, které ho potkávaly. A začal jsem víc shromažďovat ohlasy na jeho život a práci, protože jsem ho měl zafixovaného jen díky čtyřem filmům Pudr a benzín, Peníze nebo život, Hej rup! a Svět patří nám.

Když jsme z mé iniciativy s bratrem vydali knížku Pan Werich z Kampy, tak Jiří při křtu v Luxoru veřejně řekl, že vznikla hlavně díky tomu, že jsem do něj neustále hučel, aby psal, a že se mi bude muset odvděčit. Měli bychom napsat knihu Pan Voskovec z Manhattanu. Byl jsem rád, že jsme spolupracovali, protože čtrnáctiletý věkový rozdíl byl v našem životě hodně veliký. Co si se mnou mohl povídat, když mi bylo třeba šestnáct? Až když jsem se přehoupl přes čtyřicítku, tak jsme se mohli bavit rovnocenněji. A díky knihám Pan Werich z Kampy a Odposlechy aneb Já na bráchu jsme se dopracovali ke třetí knížce.

Budete se možná divit, ale obrátil jsem se na Facebook. Pro lidi mé generace to není zrovna nejpopulárnější prostředek, lidé ho přeplňují svými selfíčky, ale ono se to vyeliminuje a najednou máte třeba tisícovku přátel spojených jedním zájmem.

Tak jsem napsal, že chystáme s bratrem knížku, a ozvala se mi z Vídně Čechorakušanka Zuzana Brejcha, což je filmařka Zuzana Brejchová. Její tatínek Bohumil Brejcha, novinář, kritik, režisér a scenárista dokumentárních filmů, byl do roku 1968 vedoucím Filmového archivu Čs. filmového ústavu.

A díky přátelským vztahům patřil on i jeho jedenadvacetiletá dcera k účastníkům posledního setkání V+W v říjnu 1974. Jel jsem za ní. Čekala na mě u hotelu Schild, kde tehdy přespávali. Pověděla mi hodně zajímavého o jejich pobytu, zavedla mě i na pěší zónu Graben (Příkopy) k obchodu slavné firmy Kníže, kde si Voskovec koupil klobouk.

Díky Facebooku se mi ozval i Miroslav Stulík ze Summervillu v USA, Voskovcův fanda, který mi z databází dostupných v Americe vytvořil soupis jeho filmových a televizních rolí. Najednou jsem zjistil, že Voskovec přijal hlavní roli ve hře Čtyřicet zlosynů a jedno neviňátko v českém Novém divadle v kanadském Torontu. Ozvali se mi jeho členové se vzpomínkami na přátelského člověka, bez hvězdných manýr. Malou roli v představení měl i kreslíř Pavel Kantorek, v současnosti emeritní profesor tamní Ryersonovy univerzity, který mi z té doby poslal fotografii. Nedělám si nárok na profesi historika, což předesílám v každé knížce. Jestliže však mohu nějakým střípkem či inspirací v dané věci pomoci, tak to rád dávám veřejnosti k dispozici.

Před lety jsem si všiml, že V+W mluvili o Jiřího vazbě na Mikuláše Dačického z Heslova. Řekl jsem to odborníkovi na genealogii, jmenuje se Jan Drocár, kterého to velice zaujalo. Napsal mi tehdy: „Možná že vytvoříme zárodek jakéhosi Příběhu objeveného šlechtice. Šlechticem ducha pan Voskovec byl a o tom, že byl i šlechticem rodem, se sám zmiňoval.“

Mikuláš Dačický, jehož tak úžasně zahrál Zdeněk Štěpánek ve filmu Cech panen kutnohorských, nebyl přes maminku Jiřinu PinkasovouVoskovcovou a dědečka, malíře Soběslava Pinkase, jeho přímým předkem. Voskovcovým prapra…strýcem byl Mikulášův starší bratr Tobiáš Daczický – v jedenácté generaci. Překvapily mě i jeho vzdálenější příbuzenské vztahy. Přes rod Daczických lze například najít genealogickou linii od Jiřího Voskovce až k českým králům… Na to jsem docela pyšný, že jsem vyprovokoval takového odborníka k objevné práci.

Mám radost, že mohu uvést jména dvou mladších lidí: Jan Matěj Rak a Ondřej Ruml. Matěj nahrál čtrnáct Ježkových písniček na svou kytaru, CD se jmenuje Ježkovy Vwoči. Jeho Bugatti step je až neuvěřitelný, ale abych mluvil o Voskovcovi. Zpěvák Ondřej Ruml nazpíval na CD dvanáct písniček Ježka, Voskovce a Wericha. Tmavomodrý svět, Tři strážníky, Život je jen náhoda, Šaty dělaj člověka a další. Přizval k sobě Jiřího Macháčka, Ondřeje Brzobohatého i Zdeňka Svěráka.

V rámci rozhlasového Nostalgického muzea jsem s Ondřejem Rumlem dělal rozhovor a on mi říkal o tom, že se těch CD prodaly čtyři tisíce: „Mě si asi nebude kupovat starší generace, ale ke čtyřem tisícům mladých lidí se dostaly písničky V+W v této podobě.“ A já věřím, že se díky dalším rodičům či prarodičům, kteří žili uměním Osvobozeného divadla, dostane další mladší nadšenec, jenž objeví kouzlo jejich tvorby i nadčasovost všech písniček.