Hlavní obsah

Martin Zbrožek: Kreativita je pro mě fascinace životem

Právo, Jaroslav Špulák

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Hudební slavnost Songfest, která oslavuje čínský nový rok, začala novoročním koncertem v České republice žijící čínské zpěvačky Feng-yn Song v produkci pražského Divadla Archa. V letech 2002 až 2007 probíhala pouze v Praze, od roku 2008 se rozšířila do celé republiky. Letošní, šestnáctý ročník začne ve čtvrtek v Příboře a bude pokračovat v dalších devíti městech, aby 11. února vyvrcholil v pražském Paláci Akropolis. Jedním z jeho moderátorů a také účinkujících muzikantů bude Martin Zbrožek.

Foto: Lucie Levá

Martin Zbrožek tvrdí, že zájem o cizí kultury je pro něj velmi inspirující.

Článek

Na Songfestu vystoupíte poněkolikáté. Jak jste se k němu dostal?

Se zpěvačkou Feng-yn Song se známe už řadu let. Občas jsme si zahráli spolu, tu a tam jsme se setkali i mimo pódia a před lety mi nabídla, abych vystoupil i na jejím festivalu. Chtěla, abych některé z večerů moderoval a zároveň se připojil i k produkci hudební.

Jaký máte obecně vztah k čínské kultuře?

Nejenom čínská, ale celá východní kultura je velice zajímavá. Dostal jsem se k ní už jako student konzervatoře, kdy jsem začal objevovat východní filozofie. Tak jsem se dostal i ke staré Číně. Zájem o cizí kultury obohacuje naše vidění světa, pro mě je inspirující.

Byl jste někdy v Číně?

Jsem jedním ze členů bandu Ondřej Havelky Melody Makers. Před časem jsme byli pozváni na velmi prestižní mezinárodní summit světových ekonomů, pořádaný českou ambasádou v Pekingu. Probíhalo tam kulturní setkání lidí z celého světa. Ondřej Havelka tenkrát nemohl letět, byl jsem tedy osloven, abych moderoval místo něho. Ale nejen to, měl jsem ho zastoupit i ve zpěvu.

Moc času na to nebylo, znamenalo to naučit se texty amerických starých swingových šlágrů, ale hlavně naučit se dělat jakoby nic. Vzpomínám si, že jsem měl velkou trému a byl to nápor na paměť.

Foto: Lucie Levá

Naštěstí mám z improvizace natrénováno tvářit a chovat se velmi samozřejmě, přestože uvnitř řešíte, jestli se vám vybaví druhá sloka textu právě zpívané písničky. Zvláště když v obecenstvu sedí rodilí mluvčí, kteří si s vámi tu píseň vesele zpívají. Myslím, že mi to tehdy takříkajíc sežrali i moji kolegové spoluhráči. Vůbec netušili, jak tvrdě jsem se to musel narychlo učit. Byla ve mně tehdy velmi malá dušička.

Ovšem nikdo nic nezpozoroval, nakonec to dopadlo vlastně docela dobře. Tehdy jsem si v Číně uvědomil ten obrovský rozpor mezi tamní kulturou, která je zajímavá, hluboká a moudrá, a životem současných lidí.

Jaký je podle vás Songfest?

Vnímám, že jeho konáním byla oslovena určitá menšina lidí, kterou kulturní setkávání, k nimž na něm dochází, přitahuje. Nezaregistroval jsem, že by mezi diváky byla většina lidí z Číny, kteří u nás žijí.

Číňané jsou především na pódiu v rolích účinkujících, v publiku jsou lidé, které zajímá hudba, tanec a další žánry. Dochází k propojování různorodých světů, což je velmi kreativní.

Jste jazzový muzikant, moderátor i herec. Ke které z těch profesí máte nejblíže?

Cítím se být především muzikant, který je ale zároveň schopen hrát v divadle nebo ve filmu a nedělá mu problém moderovat nějakou akci. Kdybych ale měl na vaši otázku odpovědět úplně popravdě, řekl bych, že vlastně nevím.

Hudbu jsem studoval a pokračoval v ní dál. Potom jsem se dostal k herectví, protože se mi naskytla možnost být na jevišti a asi jsem měl v sobě dostatek jakési tvořivosti, abych to udělal.

Velký vliv na to měl můj kamarád Jaroslav Dušek, se kterým se znám od svých třinácti let. On byl divadelník a já muzikant, ale postupem času jsme to promísili. Já se začal vedle něho stále častěji objevovat na pódiu jako herec, zejména na přelomu osmdesátých a devadesátých let v improvizačním Divadle Vizita, on se naopak nechal inspirovat v hudbě.

No a když nám pak přišla nabídka na moderování slavnostního předávání Českého lva, což sám o sobě byl tehdy opravdu husarský kousek Petra Vachlera, měl jsem v sobě i já dostatečnou dávku drzosti, abych na ni společně s Jaroslavem kývl.

V jazzu se improvizuje, v Divadle Vizita jste také improvizovali a předpokládám, že i jako moderátor jdete občas podobným směrem. Co pro vás improvizace znamená?

Je zajímavé, že mi osud neustále nabízí do cesty nějaké možnosti, které s improvizací souvisejí. Teď například už pár let vyučuji improvizaci na katedře Nonverbálního divadla na pražské HAMU. Improvizace neboli kreativita - což je asi daleko výstižnější vyjádření toho, co mám na mysli - mě přitahuje nejenom v uměleckém životě, ale prakticky ve všem. Myslím, že to je pramen života.

Náš život je přece neustálý pohyb, tvorba. Ano, stále se něco rodí, vyvíjí a umírá. Kreativita je z mého pohledu fascinace životem a vesmírem. Mnohokrát se mi stalo, ať už v hudbě, nebo v divadle, že jsem se někam propadl. Jako by do jiných světů, dimenzí, nevím, snad? Je to velmi povznášející.

Řekl jste, že se cítíte být především hudebníkem. Jste také skladatel?

Skládám odmalička. Jaroslav Dušek psal básničky, já skládal hudbu. Dali jsme to dohromady a tím vznikla naše umělecká spolupráce. Pro naše vystupování pak vznikaly i klasické písničky, které jsme na pódiu zpívali. Když začal Jarda psát divadelní hry, já pro ně skládal muziku. Nejsem tedy primárně skladatel, ale za svůj život jsem napsal pár písniček i jazzových skladeb.

Reklama

Výběr článků

Načítám