Hlavní obsah

Strnadovi z Manželských etud mají svůj film

Právo, Věra Míšková

Když dokumentaristka Helena Třeštíková dokončila v roce 1986 Manželské etudy a odvysílala je Československá televize, měl cyklus velmi dobrý ohlas, ale nikdo netušil, jaký fenomén se z něj stane. Jedním z nynějších vrcholů mnohaleté práce je i celovečerní film Strnadovi, který tento týden vstoupil do českých kin a jehož rodinu tedy Třeštíková sleduje dlouhých pětatřicet let.

Foto: Petr Hloušek, Právo

Dokumentaristka Helena Třeštíková.

Článek

„V roce 1980 jsem byla zaměstnána jako režisérka v Krátkém filmu a byla jsem oslovena dramaturgií, zda bych měla zájem pustit se do experimentálního časosběrného projektu sledování několika mladých manželských párů od momentu jejich svatby po dobu šesti let,“ vzpomíná dokumentaristka na počátky práce, která se stala její doménou.

„Ihned jsem s nadšením souhlasila, protože jsem se už předtím pokoušela o jiný časosběrný projekt, film Zázrak z roku 1975, z nějž později vznikl Soukromý vesmír. Po ukončení Manželských etud jsem se věnovala dalším časosběrným projektům, protože mě ta metoda velice zaujala a měla jsem pocit, že jsem se v ní našla. Po čase mě napadlo, že by bylo zajímavé vrátit se znovu k našim párům a sledovat jejich další osudy.“

Domluvit v České televizi pokračování však nebylo snadné, a tak nových šest dílů vznikalo až mezi lety 1999–2005 jako Manželské etudy po 20 letech. Ty měly ještě větší a nadšenější ohlas než první cyklus. Pak do projektu vstoupila producentská společnost Negativ a vše dostalo rychlejší spád.

„Začali jsme v roce 2009, termín dokončení byl stanoven na rok 2017. Zároveň jsme se dohodli, že jeden z dílů zkusíme sestříhat do kompaktního tvaru a vytvoříme film pro kina. Naše společná volba padla na manželský pár Ivany a Václava Strnadových. Zdálo se nám, že v příběhu této rodiny se zrcadlí několik důležitých témat. Kromě manželských vztahů jsou to vztahy s dětmi, víra ve vlastní schopnosti a odhodlání vzít život do vlastních rukou a podnikat. A zaujala nás i jejich jedinečná schopnost vše otevřeně a upřímně reflektovat.“

Foto: Aerofilms, Právo

Ivana a Václav...

Když se Třeštíková se Strnadovými seznámila, Ivana a Václav byli studenty stejné vysoké školy, zamilovali se do sebe a vzali se. Během prvního natáčecího cyklu se odstěhovali do bytu po babičce a záhy se narodil jejich první potomek Honzík. Oba úspěšně složili závěrečnou státní zkoušku, Ivana se začala věnovat šití, pletení a malování. Václav začal učit na střední škole.

Dnes mají pět dospělých dětí, jsou majiteli obchodu s nábytkem a vydrželi spolu přes všechny peripetie, od chvil absolutního porozumění až po dramatické propady, celých pětatřicet let. „Ivana i Václav jsou maximalisté ve všem – to je povznáší i sráží. Pro dokument je to samozřejmě velmi zajímavé téma.

Foto: Aerofilms, Právo

Celovečerní film Strnadovi.

Ovšem ne všichni potomci manželů Strnadových byli ochotni s námi spolupracovat. Někdy to byl trochu boj,“ přiznává režisérka, která vedle celovečerního filmu stále paralelně natáčí i další páry.

Třetí etapa natáčení Manželských etud skončí až v roce 2017. Filmaři tak v současné době točí se všemi protagonisty včetně Strnadových, výjimkou je pouze jedna z žen, která natáčení odmítla. Její muž a syn však v natáčení pokračují. Všechny díly by měly být po dokončení uvedeny v České televizi.

„Se svými hrdiny se znám opravdu dlouhou dobu a už bych řekla, že se stali součástí mého života – a já pravděpodobně zase součástí života jejich. Je to intenzivnější, než bývají obvyklé vztahy režisérů s protagonisty dokumentů, protože to je jištěno tím dlouhým časem.“

O systému natáčení režisérka prozrazuje: „Naše setkávání nemá nějaký pevný organizační rámec – někdy zavolají oni, někdy já. Před každým natáčecím dnem se dost pečlivě připravuju, dívám se na už natočený materiál, takže mám připravenou jakousi osnovu. Ta je ale často zcela rozbita aktuálním děním, kdy se věci vyvíjejí jinak, než jsem si představovala.“

Sama Helena Třeštíková je za svého manžela Michala vdaná už přes čtyřicet let a o tom, proč jim to tak dlouho vydrželo, říká: „U nás bylo velké štěstí, že jsme vyšli z podobného rodinného modelu: pracovně aktivní žena a muž, který to nejen toleruje, ale i si toho cení. To nám jistě pomohlo v našem ,dvoukariérovém‘ manželství. A asi jsme měli štěstí, že jsme četli stejné knihy, chodili na stejné filmy a smáli se stejným vtipům.“

Reklama

Výběr článků

Načítám