Hlavní obsah

Lucie Peterková z kapely 6NaChodníku: Je to dárek pro ty, kteří ještě čtou poezii

Právo, Radmila Hrdinová

Je jich šest a skoro všichni jsou z Náchoda. Natočili album Bar Babylon a Misky Vah a desetileté jubileum slaví vydáním básnických textů, jejichž autorem je člen kapely Milan Poutník. Knížku Ještě jsou rána cítit létem pokřtí 19. ledna na koncertu v náchodském divadle. Povídali jsme si o ní s autorem a sourozenci Lucií a Tomášem Peterkovými.

Foto: Vlastislav Balcar

V čele skupiny 6NaChodníku stojí Lucie Peterková. Za ní jsou další členové kapely.

Článek

Proč jste se rozhodli právě pro knížku?

Peterková: Vydat cédéčko je příjemné, ale knížka nabízí trvalejší potkání se slovem, které při poslechu písničky často unikne. Zajímalo nás, zda texty budou fungovat samy o sobě. Je to náš dárek pro ty, kteří ještě neztratili chuť číst poezii.

Proč jste si před deseti lety zvolili autorský šanson?

Peterka: S tím přišla Lucka, která k němu jako herečka měla nejblíž. Já se pohybuju v různých hudebních žánrech, ale každá spolupráce s dobrým muzikantem je pro mě výzvou. A vždycky mě bavily písničky pánů Hapky a Horáčka. Každý z kapely má jinou intuici a za sebou jinou muzikantskou zkušenost, od popu přes dechovku, country, bigbít až po vážnou muziku, takže i šanson má každý odposlouchaný z trochu jiné strany. Ale muzika je buď dobrá, nebo špatná. A my jsme hledali inspiraci vždycky v té dobré.

Peterková: Vyrostla jsem na vypravěčích příběhů, hlavně na Haně Hegerové, bavila mě Marie Rottrová, některý Jarek Nohavica, samozřejmě Jiří Suchý. Tíhla jsem k tomu a toužila zazpívat si svůj šanson. Takže jsem si našla muzikanty a přesvědčila je, že to bude šanson.

Foto: Josef Dusil

6NaChodníku, zleva Tomáš Peterka, Milan Poutník, Ondřej Tuček, Lucie Peterková, Tomáš Lhotský a Petr Záleský.

Tomáš pro sestru napsal jeden text, část jich je z pera Pavla Bělobrádka, ale hlavně pro Lucii píše Milan. Do jaké míry vás její osobnost ovlivňuje?

Poutník: Píšu pro Lucku, ale není to jen o ní. Je to hlavně o životě kolem nás, který nevnímají lidé, kteří chodí se špunty v uších a v černých brýlích.

V Polici na nádraží jsem čekal na vlak. Byla zima a stála tam mladá holka s odřeným kufříkem a brečela. Jen ona, ten kufr a prázdné nádraží. A bylo tu téma pro Zimní baladu, kterou Lucka zpívá moc krásně.

Peterková: Občas je přece jen trochu inspiruju. Vyprávěla jsem Milanovi, že mám barevné dny, a on mi napsat blues Oranžový úterý. Sem tam se v textu objeví některý můj obrat. Lidi si často myslí, že si texty píšu sama, a nechtějí věřit tomu, že je píše chlap.

Milane, vaše texty jsou působivé samy o sobě. Neměl jste někdy jako autor jinou představu o zhudebnění, než jakou přinese výsledek?

Poutník: To se stává, ale když to pak slyším, na původní představě netrvám. Třeba Funebrák pro mě byla melancholická písnička s kapkami deště, a Tomáš z toho udělal klasické honky tonk v semaforském duchu. Měl to být poetický Nohavica a vyšel z toho Suchý.

Co je při vzniku vašich písniček první – text, nebo hudba?

Poutník: U nás je to obojí najednou. Samozřejmě, texty jsou napsány předem, ale jejich spojení s hudbou vzniká společným hraním, ze kterého se cosi zrodí, a text se k tomu vybere. A muziku poté dobrousíme k textu.

Peterková: Tomáš udá motiv, kluci se přidají a hrajou a hrajou a já si k tomu hledám text. Ale nejen podle nálady, někdy se k veselé melodii hodí i velmi smutný text. A když to párkrát zazpíváme a nahrajeme, tak zjišťujeme, jestli se nám to líbí. Textař Vladimír Poštulka mě přesvědčoval, že to takhle stoprocentně dělat nejde, ale nám to funguje už deset let.

V čem je ta alchymie, že to funguje?

Poutník: Já bych řekl, že je to zvláštní atmosféra, která mezi námi vznikla. Každý si přinesl svou muzikantskou zkušenost, a protože na sebe slyšíme, jde to dát dohromady. Nechceme se převálcovat, prostě se doplňujeme.

Peterka:V kapele jsou zkušení a citliví muzikanti. Proto si můžou svobodně vymýšlet a tvořit.

Co vás v kapele drží a co bude dál?

Poutník: Kromě v 6NaChodníku hraju na fagot v komorním orchestru a dechovém triu s klasickým repertoárem, který je daný. V NáChodnících si užívám větší svobodu a volnost. A to společné muzikantské i lidské naladění.

Peterková: Já se ohlížím vysloveně nerada, spíš mě zajímá to, co bude. Takže snad přijde na řadu další album. Už jsme si dali slib. Tomáš nás i po letech pořád dokáže něčím překvapit, a proto nás to tak baví.

Peterka: Budeme se držet svého. Měli jsme nabídky na hraní na velkých festivalech, ale odmítli jsme je. Naše muzika není pro velké pódium. A samozřejmě budeme hledat nové věci a točit album. Kdyby bylo na mně, měli bychom jich natočených už pět.

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám