Pohádkové postavy byly vždy u nás spíše dobrotivé. I čert, který symbolizuje negativní prvek, připomíná často spíše vypelichaného strýce, ne temného démona jako v německé či britské kultuře.

Pro výtvarníky je ovšem vždy zajímavější zobrazovat figury na odvrácené straně dobra, a proto vystavené artefakty umělců doby symbolismu či secese ukazují pohádkové postavy v mystičtějším estetickém hávu. Hledají společně s Baudelairem krásu v ošklivosti nebo deformaci.

Smrtka (Z dílny rodiny Suchardů, před rokem 1900).

Smrtka (Z dílny rodiny Suchardů, před rokem 1900).

FOTO: Jan Šída, Právo

Možná nejlépe je to patrné na postavě vodníka. Místo ladovského zeleného mužíka s fajfkou na vrbě hledíme na výstavě na revmaticky zkroucené tělo (socha Ladislava Šalouna), zelenou obludu s vypouklýma očima (tempera Jaroslava Panušky), vyhublou postavu s urousanými vlasy (gobelín Hanuše Schwaigera) nebo žabího muže (loutka z dílny rodiny Suchardů).

I na první pohled tak sympatická postava, jako je víla, prošla díky výtvarnému pojetí zvláštní transformací. Na oleji malíře Maxe Pirnera Rytíř z pohádky obklopují hrdinu sedícího na oři tři nahé dívky s dlouhými vlasy. Svádějí ho, ďábelsky pokoušejí a vedou na špatnou stezku. Vypadají spíše jako laciné holky z ulice než jako přízračné éterické bytosti.

V záplavě rarachů, krkavců, čarodějů, lesních skřítků a vybělené smrtky v pohřebním rubáši ledaskoho napadne, jestli jsou podobné ilustrace ještě pro děti a zda u nich pohádkové knihy s takovými obrázky nevyvolají spíše hororový sen než příjemný spánek. Na druhou stranu je třeba ocenit vysokou výtvarnou úroveň všech děl. Přivodí sice mírné mrazení v zádech, ale také zvou do nekonečné říše pošmourného tajemna a rozčilujícího neuchopitelna.