Článek
Cohen je v nich mořeplavcem vydávajícím se na cestu na konec světa, prodavačem perských koberců, lovcem relikvií i vynálezcem rozhlasového baletu. Je i není to Jiří Kylián, má v sobě totiž zároveň hodně z česko-rakouského génia Járy Cimrmana, který svým uměním obsáhl téměř všechny obory lidské činnosti, trochu z filozofa sokratovského ražení, trochu z werichovského vypravěče zálibně převalujícího na patře chutnou češtinu a nejvíc z barona Prášila se vší jeho urozeností, noblesou a poezií.
Prozrazovat však dopředu zápletky Kyliánových povídek by bylo vůči těm, kteří si chtějí užít jejich humoru i nečekaných point, nespravedlivé.
Jiří Lábus se do Kyliánových textů noří s náruživostí pijáka dobrého vína, s opravdu velkým pochopením pro jeho zvláštní jazyk, s nezměrnou chutí a okouzlením. Se stejnou láskou nosí také v náručí cimrmanovskou bustu Cohena, kterou postupně zdobí brýlemi, kloboukem i knírkem. A přece to je i není Jiří Kylián.
Ten se objevuje na plátně v krátkých, chaplinovsky stylizovaných skečích z Cohenova života. Vycupitá drobnými krůčky z moře a v závěru se za ním opět zavře hladina. Nad jeho existencí ale ne. Ta už díky Jiřímu Kyliánovi (a také Jiřímu Lábusovi a Tomáši Vondrovicovi) zůstane uložena v divácích se vší svou melancholií, zvídavostí, činorodostí a absurdním humorem. A v neposlední řadě s češtinou vonící přechodníky a slůvky, která se usadí v hlavě i duši. Do Violy vstoupila nenápadně nová postava, která si s její poetikou dokonale rozumí.