Filozofující reportér se kromě rodného Polska vyptával na pravdy v Česku, Francii, Anglii či v Laosu. Na cestě potkával prodavačky, hlídače obchodů, řidiče, umělce, herce i univerzitní profesory a občas narazil i na pravdy knižní od autorů, s nimiž už mluvit nemohl.

V Laosu, kde ze starých bomb vyrábějí třeba lžíce, se naučil, že jakkoliv hrozná věc se dá využít pro život. Z knížky zapomenutého autora zase zjistil, že nejdůležitější schopnost, jakou člověk může v životě získat, je smířit se s tím, jak se všechno mění.

V podobné linii, zjevně inspirované buddhismem, pokračuje v textu o biodegradačních urnách, které se rychle a ekologicky rozpadají.

Pomníky nestavět

Projekt: pravda

Projekt: pravda

FOTO: Dokořán

„U nás si lidé chtějí stavět pomníky, zvěčňovat se, což nakonec nemá žádný význam,“ dozvídá se od paní, která je vyrábí.

Naslouchá i venkovské učitelce, která líčí, že levné aerolinky ji naučily, jak je skvělé a osvobozující mít všeho co nejméně. A při hledání pravdy u jednoho profesora se reportér dozvěděl, že i samotná pravda má jistá omezení. Vyslovit ji bez empatie, bez snahy pomoci, může víc uškodit než prospět.

Szczygielovy nalezené pravdy jsou podstatné, i když na nic nového vlastně nepřišel, a stručné textíky neumožňují rozebrat problémy skutečně do hloubky. Samozřejmě je pro každého autora vždy lehčí a zábavnější psát fejetony než souvislý filozofický román.