Malíř a hudebník Martin Němec: Bojuji současně na třech barikádách

Když jsem byl malé dítě, tak jsem vůbec nepřemýšlel o všech těch letcích, popelářích a kosmonautech. Připadalo mi, že jiné povolání než malíř neexistuje. Určitě mě ovlivnil fakt, že kolem mě bylo mnoho knih o výtvarném umění a všude visely obrazy. Otec mě často vodil i do svého ateliéru. První obraz olejem jsem namaloval v předškolním věku, takže moje další profesní dráha mi přišla naprosto samozřejmá.

Jistě, jinak by to bylo moc jednoduché! V období střední UMPRUM jsem začal revoltovat a víc než malování mě zajímal Frank Zappa a Doors. Na škole vznikaly kapely jak houby po dešti. Třeba Marek Brodský bubnoval v Nahoru po schodišti dolů bandu a já s Janem Saharou Hedlem založil kapelu s neuvěřitelným názvem Duševní hrob, ze které později, když už jsem chodil na vysokou školu, vznikl Precedens.

Počátky studia na Akademii byly dost tristní. V prvním ročníku jsme asi měsíc kreslili uhlem přes židli přehozené milicionářské sako a o něj opřenou pušku. To jsem opravdu uvažoval, že se studiem skončím. Uhel od té doby nemůžu ani vidět. Naštěstí se mi pak podařilo dostat do ateliéru Jana Smetany, abstraktního malíře a jediného nestraníka mezi profesory. Tam panovala velmi svobodomyslná atmosféra.

Věděl jsem, že tenhle profesor je zárukou tolerance, že je nesmírně vzdělaný a nechává svým studentům volnost projevu. Ale vzpomínám si, že ještě ve druhém roce vyrazil celý ateliér do kladenských hutí ztvárnit dělné prostředí. Namaloval jsem sérii obrazů, na kterých byly plechové šatnové skříňky a v nich měli hrdinové socialistické práce nalepené fotky nahotin z Playboye a rychlá auta. Měl jsem s tím mezi spolužáky velký úspěch!

Dlouhá léta jsem maloval velká plátna malým štětcem. Když zemřela moje maminka, tak jsem na rok úplně přestal malovat a pak začal docela jinak. Asi to tak chtěla. Takže teď dělám naopak malé formáty velkým štětcem.

Ano, zajímají mě témata iracionální a snová. Mám vztah k surrealismu, miluju obrazy Maxe Ernsta. Letos jsem viděl jeho plátna v Benátkách a Madridu. To je taky sen, ale splněný! Nejnovější věci, kterých je na výstavě deset, jsou zase krokem jinam. Vycházejí ze známého psychologického Rorschachova testu. Prvním impulsem pro vznik takové práce je náhoda a s výsledným otiskem potom pracuji dál. Hledám v něm skryté významy a další vrstvy. Výsledek pak opravdu funguje jako ten test, protože různí lidé v těch obrazech vidí odlišné věci.

Expozici tvoří devatenáct děl, která ještě nikdo neviděl. Všechny obrazy kromě jednoho vznikly v roce 2016. V tom příštím mě čekají minimálně tři výstavy, tak trochu související s mým kulatým výročím. Netušil jsem, že puberta se může protáhnout do šedesáti.

Moje žena Jana. Známe se od střední školy a to znamená, že se známe poměrně důkladně. Její soudy bývají stručné a ne vždy zcela lichotivé. Proto jsem rád, že ji práce z poslední doby zaujaly. Často je i čtenářem mých literárních věcí a v neposlední řadě posluchačem muziky. V příštím roce vydáme novou desku Precedens s novou zpěvačkou Ivou Marešovou, tak bude mít Jana co kritizovat.

Hudba se nachází na opačném spektru mých zájmů, takže se dá říci, že u ní svým způsobem odpočívám od malování. Maluju nejraději při mluveném slovu nebo při vážné hudbě, rozhodně ne při bigbítu. Někdy se mi ale stane, že se v hudbě i malířství sejdou stejná témata. Protože také hodně píšu, stalo se mi třeba, že téma břichomluvce se objevilo v textu povídky a na obraze. Raněná rytířka se dokonce jmenuje povídka, obraz i písnička kapely Lili Marlene.

Protože bojuji současně na třech barikádách, věnuju se psaní, hudbě a výtvarnému umění, musím všechno udělat rovnou, rychle a dobře. U mě se střídají velké pochybnosti s pocity euforie dost pravidelně a vím, že jsem si patrně měl kdysi dávno vybrat jeden způsob vyjádření. Teď už ale vím, že mi tahle paranoia zůstane, a tak se s ní smiřuji. Jestli jsou ty mé výtvory dobré, to musí posoudit druzí!