Inscenaci režiséra Thomase Ostermeiera vedení festivalu toužilo předvést pražskému publiku už od její berlínské premiéry před osmi lety. Velké očekávání vzbudilo nadšení i pochybnosti. Nelze jí upřít velkolepou scénografii zahrnující hrob s hromadami hlíny, spršky vody, krve i potu, obrovský divadelní portál rámující celé dění i hojně využívanou projekci.

V titulní roli nadchl Lars Eidinger herectvím, které jde na doraz fyzických i psychických možností. Náruživost, s jakou se hrouží do vykreslení Hamletova šílenství, střídají okamžiky absolutní koncentrace na text a střihem opět histriónská sebeprezentace pracující s prostředky trapnosti a brutální nadsázky.

Téměř tříhodinové představení bez pauzy odehraje pouze šest herců. Logika jejich kolování z postavy do postavy, údajný doklad Hamletova propadu do šílenství, není ale zas až tak účinná i čitelná. A četné zcizovací akce včetně aktivování publika působí co do divácké koncentrace spíš odstředivě.

Na jedné straně je v inscenaci hodně zajímavých a ozvláštňujících momentů, včetně satirických odkazů k německému divadlu od Wagnera po cool, na druhé se až pietně šermuje slovy i rapíry. Za vším tím masivním atakem Shakespearova textu i diváka jako by čím dál víc zanikalo, o čem se vlastně hraje.

I tak je ale samozřejmě dobře, že se v Praze Ostermeierova legendární inscenace objevila, i když s citelným zpožděním, jež se možná promítlo i na jejím přijetí.

Pražský divadelní festival německého jazyka nabídne do 5. prosince devět dalších titulů. 21. a 22. listopadu to v Divadle Archa budou Stolpersteine / Kameny zmizelých v podání Badisches Staatstheater z německého Karlsruhe.