RECENZE: Osudy a běsy jako hloubka temnoty

Problém tohoto postupu nastává v okamžiku, kdy je jedna z figur – v tomto případě ženská – výrazně méně psychologicky vykreslená a tím pádem i papírovější, nepravděpodobnější.

Lotto a Mathilda se seznámí ve dvaadvaceti letech a všichni jejich svazek pokládají za takřka dokonalý. On se snaží živit jako herec, ale není příliš úspěšný. Prorazit se mu podaří až coby autorovi divadelních her. Mathilda ho v jeho kariéře podporuje – odejde z práce a stará se o domácnost a provozní záležitosti.

Lotto pokládá svou ženu za „nejčistší bytost, co kdy potkal“, prakticky světici. Jak se však dozvídáme z druhé poloviny knihy, Mathilda si slíbila, že „Lotto nikdy nepozná hloubku její temnoty, že mu nikdy neukáže zlo, které v ní žije, že u ní pozná jen velkou lásku a světlo“.

Zatímco v Lottově části se dozvídáme především o jeho úspěších, o jeho přátelích a o jeho plánech, Mathildin pohled se upíná především k manželovi. On je středobodem jejího života. Žena, jež měla podivné, osamělé dětství a ještě podivnější, osamělejší mládí, se k Lottovi přimkne jako k někomu, v jehož očích se vidí taková, jakou by chtěla být. Skrýt své temné stránky a minulost se pak stává jejím celoživotním snažením.

Tady však příběh mírně drhne. Jak se vydržela Mathilda tolik let přetvařovat? A proč vlastně? V mládí si plánuje, jak prožije nezávislý život bez partnera, a odmítá se komukoli podřizovat. To všechno najednou naráz zahodí a ani jednou se neohlédne. Často se nelze ubránit pocitu, že mnohé její motivace a činy nemají jiné opodstatnění než jen posloužit hladkému toku příběhu. A to je škoda.

Obě postavy jsou (podobně jako třeba v úspěšném thrilleru Zmizelá, který staví na podobném principu dvojhlasu) místy nesympatické, do sebe zahleděné a někdy nedůvtipné, ale pouze Lotto je životný a uvěřitelný. Mathilda nese na svých bedrech tak velké břemeno, až se pod ním ztrácí a docela mizí.

Velkým kladem románu je jazyk, kterým Groffová vládne. Má talent na originální přirovnání a metafory, které z textu nijak netrčí a chytře odvádějí či přikovávají pozornost k vybraným pasážím. Ačkoli je v Osudech a běsech dominantní nepřímý vnitřní monolog postav, tak se Groffová nebrání ani výsostně autorským vsuvkám, které komentují či hodnotí rozhodnutí některých postav, což vytváří novou a vtipnou rovinu celého románu.

Osudy a běsy jsou zajímavou knihou, která se však bohužel vydává tou jednodušší cestou. Namísto toho, vylíčit původně nadějný manželský vztah, který se působením obou aktérů v průběhu let rozleptá a promění v cosi odpudivého, přináší autorka příběh dvojice, v níž temnota jednoho nenasytně pohltí všechno kolem sebe, včetně vyprávění.

Může se vám hodit na službě Zboží.cz: