Článek
Přináší nové album 13 Voices nějaký posun ve vaší tvorbě?
Před dvěma a půl lety jsem skončil v nemocnici se selháním ledvin a jater kvůli dlouhým rokům nadměrného pití na večírků. Byly to velmi těžké okamžiky, ocitl jsem se na pokraji smrti. Když jsem se dostal ven, musel jsem se vzchopit. Jediné, na co jsem myslel, bylo, že se chci vrátit na pódium.
Chtěl jsem zase hrát a skládat novou hudbu. Ale když jsem s tím začal, bylo to mnohem obtížnější, než jsem si myslel. Všechno jsem se musel znovu učit, ani mé ruce, má motorika nefungovaly, nedokázal jsem zahrát akord, správně zformulovat věty, nic. Nedokázal jsem ani chodit, měl jsem poškozené nervy v noze, atrofované svaly. Byl to tehdy velmi obtížný boj.
Zachytil jste to v písních?
Dostal jsem to ze sebe, ten boj o to, jestli upadnout do starých kolejí, nebo zůstat střízlivý a pokračovat v zápase. Na cestě, kterou jsem ušel, bylo hodně okamžiků slabosti i momentů síly. Popisoval jsem všechny pocity, snažil jsem se je zachytit. Ale není to přímo deník, spíše reflexe toho, co se stalo.
Pomohlo vám v návratu přátelství s lidmi v kapele?
Když jsem skončil v nemocnici, přišel za mnou kytarista Dave a zůstal se mnou týden. Bylo to důležité, ale v tu dobu jsem nechtěl vidět moc lidí, nechtěl jsem, aby někdo v tom stavu viděl mě. Byly tam má žena a má máma, staraly se o mě. Až když jsem se cítil jistější, tak jsem chtěl vidět další lidi.
Kapela vám není tak blízká?
Je. Když cestuješ se skupinou lidí a jezdíš s ní dlouho, stanete se rodinou. Můžete být na čas od sebe, ale když se zase potkáte, je to jako by mezi tím neuběhl žádný čas. Když se vrátil náš kytarista Dave, se kterým jsem osm let nemluvil, a začali jsme spolu hovořit, bylo to, jako by neuplynula žádná doba.
V nemocnici to bylo podruhé, kdy jste se ocitl blízko smrti. Poprvé v Demokratické republice Kongo, kam jste odjel hrát s charitou War Child. Tam vás museli vysvobodit z hotelu transportéry OSN. Co na víc více zapůsobilo?
Byly to dvě úplně rozdílné, skoro protikladné věci, ale obě jsou v mém životě klíčové. Incident v Kongu se odehrál v době, kdy jsem byl tak mladý, že se věci děly hrozně rychle a tolik si je nepřipouštíte. Takže tohle bylo tvrdší.
I návštěva válkou zmítaného Konga musela představovat pro mladého punkera silný zážitek.
S tím souhlasím. Myslím si, že mě to trochu připravilo na to, co se stalo později. Projít si tím, co se stalo v Kongu, dostat se tak blízko smrti a projít si tím ještě jednou... Ne snad, že byste měl pocit, že je vám to blízké, ale říkáte si: ‚Sakra, tímhle jsem si už prošel a skoro jsem umřel, a teď je to tu zase.‘
Posun byl hodně vidět i na třetím albu Chuck, které jste natočil po návratu z Konga, i na následující desce Underclass Hero...
První dvě alba jsme složili, když nám bylo osmnáct devatenáct let a neměli jsme žádné životní zkušenosti. Pak jsme cestovali po světě a dostali jsme se do věku, kdy jsme byli už dost staří na to, abychom něco chtěli udělat, a dost mladí na to, abychom si mysleli, že to stačí. Chtěli jsme promluvit o věcech, o nichž jsme se poprvé dozvěděli. Ale každé album je obrazem toho, kde jsme se v daném období nacházeli.
Myslíte si, že můžete něco hudbou změnit?
Mou hudbou ne, ale já mohu mluvit jen o své tvorbě.
Považujete za důležité poselství v textech?
Důležitá je upřímnost. Cítím, že když zpívám o sobě a svém životě a jsem přitom upřímný, je to jediný způsob, jak mohu zpívat o něčem skutečně důležitém.
Jaké je hrát dnes staré písně, když jsou odrazem doby?
Baví mě to. Nikdy mě neotravovalo hrát staré věci, zejména když člověk každý večer vidí, jak pozitivně na ně reaguje publiku. Je to úžasné.
Uvažujete už o další desce?
Ano, pořád o ní uvažuju a mám na ní už dost nápadů. Ale shromažďovat je budeme až během příštího roku.
Proč jste se vůbec rozhodli hrát punk?
Protože má hodně energie a vzrušoval nás, Nikdy jsme si nesedli s tím, abychom si řekli, jakému bychom se měli věnovat stylu. Prostě se to stalo. Popadl jsem kytaru a dostal z ní zvuk, který jsem chtěl. Nepřemýšlel jsem o tom.
Ovlivnily vás jiné kapely?
Ano, především NoFX, Pennywise a Green Day. To byly kapely, které se v té době věnovaly pojetí, jež nás zajímalo a které jsme poslouchali.