V roce 1986 jste opustila dívčí skupinu Schovanky, která měla dobré renomé, a vydala jste se na sólovou dráhu. Bylo to asi dost odvážné, ne?

Trochu ano, protože Schovanky byly skutečně velmi populární. V polovině osmdesátých let u nich ale nastalo útlumové období, které definovalo hledání nového zvuku. Kapela se pohybovala mezi starým bluegrassem a modernou, ke které se chtěla více přiblížit. O to ale nešlo.

Ve Schovankách jsem zažila spoustu krásných věcí, stejně tak spoustu věcí dobrodružných. Z toho druhého ranku například koncertní turné po Ukrajině, na které nás delegovala agentura Pragokoncert a v té době nebylo možné na to říct ne.

Byly jste tam po výbuchu jaderné elektrárny Černobyl v roce 1986?

Bylo to těsně předtím, a měly jsme štěstí. Bydlely jsme totiž v hotelu pět kilometrů od Černobylu. Pak jsme se vrátily do Prahy a za deset dnů to bouchlo.

Věra Martinová je na sólové dráze od roku 1996.

Věra Martinová je na sólové dráze od roku 1996.

FOTO: Supraphon - Lenka Hatašová

Co vás táhlo na sólovou dráhu?

Ve Schovankách jsme zažily i taková ta holčičí handrkování, výměny názorů. Při nich jsem si čím dál tím víc uvědomovala, že jsem vlastně sólista. Pochopila jsem, že neumím být součástí kolektivu a dělat v něm to, co chtějí ostatní. Také jsem chtěla tvořit jinou hudbu, trochu jiný styl. Když jsem pak oznámila, že odcházím, všichni se mě od toho snažili odradit. Já ale byla tvrdohlavá a pokračovala jsem dál s tím, že to nějak dopadne.

Jistotu mi pak daly úspěchy písniček Malý dům nad skálou a Až na vrcholky hor. Když vyšly, byla jsem ještě členkou Schovanek, ale ony už byly prezentované jako mé sólové.

Čím jste se chtěla vymezit vůči tomu, co jste tvořily se Schovankami?

Chtěla jsem si vybírat písničky podle sebe a přitom jsem nechtěla být pouze countryová. Paradoxně se potom stalo, že mi lidé začali říkat První dáma country music. Docela mě to štvalo, protože jsem si říkala, že mě to bude svazovat.

Vystudovala jsem klasickou hru na kytaru na konzervatoři, se šansonovou písničkou jsem uspěla na festivalu Mladá píseň Jihlava, tíhla jsem k baladám i blues. To všechno jsem časem chtěla do svých skladeb dostat.

Věra Martinová má aktuálně novou kapelu.

Věra Martinová má aktuálně novou kapelu.

FOTO: Supraphon - Lenka Hatašová

Přitom jste to byla vy, která přivedla country a bluegrass do českého středního proudu...

Ortodoxními příznivci country jsem za to však byla odsuzovaná. I někteří hudební kolegové upustili jedovatou slinu, protože v téhle zemi se úspěch neodpouští. Mým záměrem tehdy nebylo dělat pop, současně jsem nechtěla zůstat v oblasti stylizované country. To by mi ode mě totiž připadalo falešné. Country a trampskou hudbou jsem sice byla odkojená, jako dítě jsem chodila do skauta, jezdila jsem na trampy a tábory, ale muzikantsky jsem to cítila trochu jinak.

Když jsem časem pobrala více rozumu a přestaly mě bolet výtky kolegů i ortodoxního publika, řekla jsem si, že je přece úplně jedno, jak se muzika, kterou prezentuju, nazývá. Hudba je buď dobrá, nebo špatná, a když do ní dám srdce, tak v ní bude i to country, protože jsem na něm vyrostla. Postupem času jsem díky tomu přestala řešit, co si o mé tvorbě kdo myslí.

Podle čeho poznáte dobrou a špatnou hudbu?

Je to subjektivní záležitost, ale obecně si myslím, že hudební kvalitu vycítí každý opravdový muzikant. Pokud je něco vytvořené prvoplánově tak, aby to bylo drze líbivé, není to dobře. Špatná muzika je podle mě například to, co v devětadevadesáti procentech produkuje televize Šlágr. Taková hudba je dělaná pro peníze a není v ní srdce.

Osobně mám ráda muziku, ze které je cítit, že byla napsaná a je interpretovaná srdcem. To je pro mě ta dobrá.

V roce 1989 jste měla vážnou nehodu. Co se tehdy stalo?

Měla jsem dopravní nehodu, která mě na nějaký čas vyřadila z hudebního provozu. Nebyla jsem ohrožená na životě, i když jsem to kolem sebe tehdy párkrát slyšela. Spíše jsem měla dost rozbitý obličej a nevěděla jsem, jestli vůbec budu moci ještě někdy vyjít před lidi. Bylo to pro mě velmi stresující, újma to byla hlavně psychická.

Změnila vás ta nehoda nějak?

Na to jsem byla příliš mladá. Bylo mi devětadvacet let a všechno jsem vnímala dost povrchně. Byla jsem docela hezká holka a v té nemocnici byli velmi ohleduplní. Odstranili z mého pokoje všechna zrcadla a předměty, v nichž bych se mohla vidět. Že to asi bude problém, jsem pochopila až z reakce kolegy muzikanta Luboše Maliny, který mě navštívil. Když mě uviděl, skoro se vylekal. Všichni, s nimiž jsem mluvila předtím, se drželi, ale on byl upřímný. No a já pak opravdu řešila jen to, jak budu vypadat.

Naštěstí jsem se na pódia vrátila asi tři čtvrtě roku po nehodě. Bylo to sice těžké, protože světla na pódiu jsou nekompromisní a všechno bylo vidět, stejně tak při natáčení pro televizi, ale zvládla jsem to. Ruku v ruce s tím přišlo i pro mě důležité poznání, že mě lidé mají rádi i s těmi jizvami.

Měnily se na sólové dráze vaše hudební chutě?

Určitě ano. Mé první album bylo výběrem písniček, které byly z osmdesáti procent hotové už dříve. Měla jsem pocit, že je až moc mainstreamové, protože jsem chtěla dělat hudbu trochu jinak. Možná jsem měla až moc umělecké ambice. Začal jsem si psát víc písniček sama.

Nejbližší mi bylo album Zvláštní způsoby z roku 1996, které vzniklo z mé niterné potřeby vykašlat se na jakýkoli žánr a nahrát komorní a velice osobní písničky. Některé jsem napsala ještě v době svých studií na konzervatoři a pak jsem si o nich dlouho myslela, že je nikdy nevydám.

Uspěla ta deska u posluchačů?

Ne tak masově, jako alba předtím. Přitáhla mi ale nové fanoušky z těch, pro které jsem byla předtím reprezentantkou mainstreamu.

Máte ještě nějaký hudební sen?

Už moc ne. Ale budu ráda, když natočím další cédéčko. Víte, dostala jsem se do věku, kdy už nemám moc velké umělecké ambice a přetlaky. Potřebuju spíš nacházet nové podněty.

Našla jste je?

Našla. V současné době je to má nová mladá kapela. Poté, co jsme nahráli dvě nové písničky na album Jako dřív, jsem dostala chuť nahrát další studiovou desku. Mladí kolegové mi dali novou energii, omlazují mě zevnitř, a jak víme, energie je nakažlivá. Zrovna tak jako skepse a stání na místě. Záleží vždy na tom, jakou cestou se chcete vydat.

Může se vám hodit na službě Zboží.cz: