V roce 2012 byl počet federálně uznaných kmenů 562, odtud tvůrkyně odvodila název svého projektu. Ten se pohybuje mezi humanistickou či dokumentární fotografií a kulturní antropologií.

Hlavní ideou Wilburové je zobrazit indiány jako občany moderního státu v dvacátém prvním století. Chce překonat zažité mýty o nejstarších Američanech, kteří jenom pijí v rezervacích ohnivou vodu a pro turisty se jednou za čas oblékají do kožených řasnatých kostýmů, slavnostních náčelnických čelenek a mávají ostrými tomahavky.

Podobné fotky sice na výstavě člověk také najde, ovšem folklórní tanečník navlečený do peří a korálkových ozdob na nás z jednoho snímku hledí zvláštním pohledem. Cítíme z něj nostalgii po starých zašlých časech a zvláštní smutek z moderní doby.

Na většině děl jsou však indiáni obyčejní lidé, kteří sice mají některé části oblečení spojené se svou historickou identitou, nicméně nosí i péřové bundy, kostkované košile či bavlněná trička.

Obě polohy, zbytky tradice a projevy moderní doby, se v každé práci prolínají v několika vizuálních plánech. Díla symbolizují hledání nové identity indiánského etnika a vyrovnávání se s dědictvím té původní.

Každá z fotografií je vlastním tragickým příběhem jednoho indiánského kmene.